Zítra jedu do Pardubic, mého rodného města. Ačkoliv již přes 25 let žiji v Praze, mé srdce bije pro Dynamo (hokejové)! A samozřejmě, že jako člověk motající se kolem tenisu, musím navštívit Pardubickou juniorku. Vždy mě pobaví, když potkám známe tváře. Mnohdy to jsou „prvoročáci“.  Prostě ti, co do Pardubek přijeli hrát tenis poprvé, hned na mě: „Dobrý den, co vy tady děláte?“ Většinou to jsou rodiče snad rodících se hvězdiček, kteří vypálí tuto záludnou otázku. Odpovím, že když oni ještě nebyli na světě, tak jsem na kurty pod pardubickým zámkem chodil okukovat. Jak se to ty údery hrají a sbírat spoustu zkušeností a pravidel chování „na tenise“.

Pro mě nezapomenutelný zážitek je z roku 1972. Bočním vchodem nesměle vcházím po schodech dolů do areálu a zahlédnu míček vystřelený za plot. Ochotně se rozeběhnu, abych tenisák podal. A bez rozmyslu ho hodím přes plot na kurt.  Nějak mi uniklo, že hráčka, která byla na podání, na míček čekala hned u plotu. Vyslechl jsem si pár peprných slov o mém citu ke hře. 

Zkuste hádat, kdo byla ta hračka? Byla to Martina Navrátilová, které jsem vše brzy odpustil, protože se mi ještě při střídání stran omluvila. Asi viděla, jak jsem byl sám ze sebe nešťastný. Ale tenis jsem nepřestal milovat a fandit Martině už vůbec ne. A udělal jsem dobře. I proto se jedu na juniorku zase, stejně jako každý rok, podívat. Projít areál, potkat kamarády z mládí. Letos už bude nová budova. Dynamu (tentokrát tomu tenisovému) scházela a jistě tento krásný sportovní podnik pro mládež posune ještě dále.  

Pardubické juniorce přeji do budoucna spoustu úspěšných ročníků. Pardubákům a nejen jim, prostě všem fanouškům bílého sportu hodně kvalitních sportovních zážitků při sledování budoucích hvězd. I těch, kteří svou cestu nedokončí až na vrchol. Ale těm přeji, aby je láska k tenisu neopustila, jako mě.

________________________________________________________________________________________________________________

Jiří Knížek