„Jirko, když si se mnou chceš jít zatrénovat, tak musíš pořádně nakropit dvorec. A nešiď to. Pěkně od plotu k plotu!“ Tak to byla slova mého tenisového guru Zbyňka Horáka z Hradce Králové, který mi vštěpoval základní tenisové pravdy, jež se týkaly nejen samotné hry. To znamená techniky a taktiky, ale také psychiky a hlavně chování na tenisových dvorcích. Takové ty automatizmy, jejichž absenci naleznete třeba i u některých rekreačních hráčů, kteří vyrůstali mimo komunitu bílého sportu, ale propadli mu kolikrát až po třicítce. Třeba, jak podat zatoulaný míč na vedlejší dvorec či způsob komunikace se spoluhráčem nebo sparingpartnerem, která by neměla rušit tenisty na vedlejších kurtech.  

Je ale zvláštní, že už úplně mizí smysl pro udržovaní antukového povrchu. Nemyslím tím jenom zametení po hře právě zmíněnými rekreanty. To samé se týká dnešní mládeže. Ono totiž již samotné síťování o hráči leccos napoví. Já osobně si neumím představit, že bych v době svého mládí ukončil hru, vzal koště a zametl kurt těsně podél singlové čáry a tak metr nebo dokonce jenom půlmetr za základovku a ještě k tomu před tím nepoužil hrablo. To by mě jednak sepsul kdokoliv z čekajících na hru a to si pište, že u správce, bych byl na černé listině. Což by znamenalo sundání známky z tabule minimálně na týden.  A když vidíte takového „neznaboha“, tak si můžete být skoro jisti, že jeho kropení trvalo tak 2 až 3 minuty a to ještě s tím, že i když je na dvorci natažená 20metrová hadice, tak udělá maximálně pět až šest kroků od kohoutu, aby se moc nenachodil. To, že mu jde špatně nakropit vzdálenější strana mu vůbec nevadí. Protože vše vyřeší takovým nic moc pomočením, které je po pěti minutách hry suché. 

Ale když zkazí pár bekhendů od základní čáry, tak samozřejmě začne nadávat na kvalitu povrchu a nejvýživnější jsou ti, kteří si potom v šatně stěžují na koryta za základní čárou, kvůli kterým prý prohrál. Ale jejich logiku už fakt neřeším. Jenom se jich zeptám, zda si při kropení neříkal, že jsem blb, který kupuje zbytečně dlouho hadici, když by stačila maximálně 7metrová. 

Úplným bonbónkem na závěr bývá odložení smetáku a hadice po jejich použití. Zažil jsem trenéra, bývalého vynikajícího hráče, který svým postojem při kropení právě v rozmezí pěti až sedmi metrů od vodovodu, byl schopen během odpoledne zamotat hadici takovým způsobem, že sám profesor Rubik by z něho měl těžkou hlavu. Takovému uživateli potom ani nevysvětlíte, že smeták nemůžete opírat o dělící síť, protože vaši otázku, zda si manželka opírá žehlící prkno o záclonu taky nechápe. 

Rozhodně nejsem z těch, kteří vytrubují do světa, že za komunistů bylo lépe. Ale skutečnost, že rudí bratři brali tenis pěkně u huby, i když to byl jeden z mála sportů, který jim ve světě dělal pozitivní reklamu, tak díky tomu jsme byli rádi, že jsme se dostávali na dvorce vůbec ke hře v důsledku nedostatků sportovišť. A to nás naučilo chovat se slušně. Tak, jak to po nás vyžadovali autority, za které jsme měli právě ty pány správce, doktory, architekty, docenty a já nevím koho ještě. Ale také ty, kteří toho v tenise hodně dokázali. Nejen svými výsledky, ale i postoji, kterými získali pro tento nádherný sport velice mnoho dětí a mladých lidí, kteří mu zůstali věrni většinou celý život a dokázali k němu přivést i své potomky. ZBYŇKU, ještě jednou DĚKUJI! 

---

Jiří Knížek

10. května 2025