Cože, Vaší Alence už je 14 let?! Určitě znáte klasický údiv při pohledu na potomka vašeho známého, kterého jste delší dobu neviděli. To, jak ubíhá čas, člověk pozná na dětech, říkávala moje babička, ale i moji rodiče a v podstatě to říká kde kdo kolem mě. A je to asi i pravda. Nakonec zářný příklad jsem si uvědomil dnes při sledování semíčka z Queensu, kde Jirka Lehečka ve třech setech porazil domácího Drapera a postoupil do finále turnaje ATP na trávě, na které se uskuteční od příštího pondělí také věhlasný Wimbledon. Jakoby to bylo včera, kdy rodák z Mladé Boleslavi prohrál s Andy Paulsonem ve finále MetLife Cupu, turnaje kat. B mladších žáků, který jsme uspořádali u nás na Lobu v září 2013.

Samotný průběh dnešního utkání jsem sledoval více méně pouze okrajově, spíš jako informativní záležitost, protože jsme v dnešní první letní den pořádali ve spolupráci se společností DNS a nadací Společné (K)roky sportovně – tenisový den pro děti z dětského domova. A i zde se musím přiznat, že ten necelý rok, který uplynul od minulého společně stráveného času s těmi nejmenšími, kteří v životě nemají tolik štěstí, jako má drtivá většina lidí, utekl opravdu jako voda v řece. Opět se nám před očima objevili prckové, opravdu ti nejmenší ve věku 4 – 6 let, a jejich trošku odrostlejší kamarádi. A všichni byli vděční za každou pozornost, kterou jim člověk věnoval. Nejvíce to bylo vidět u těch, kteří jsou ve stejném věku jako děti z našich školiček a kterým určitě chybí láska a pohlazení od vlastní mámy. Ta láska, kterou hledají u svých hodných tet a jsou viditelně v sedmém nebi, když je pohladíte a nebo je chytnete jenom za ruku a chvíli si s nimi povídáte.

A tak si říkám, že mi Jirka Lehečka udělal radost stejně jako Markéta Vondroušová, která vyřadila v boji o finále světovou jedničku Sabalenku. Protože snad každého sportovního fanouška potěší, když náš reprezentant dosáhne nějakého úspěchu nebo dokonce triumfu v celé soutěži. Zvláště pak, když televizní přenos pokračuje pozápasovým rozhovorem a vy vnímáte tu radost vašeho favorita. Ale věřte mi, dnes jsem mě to uspokojení z radosti druhých úplně jinde. U nás na Lobu v Bohnicích!