„Udělal jsem chybu.“
Jednoduchá věta. Krátká, jasná, úplně obyčejná.
A stejně ji na tenisových kurtech slyšíte minimálně.

Naopak. Když někdo zkazí jasný míč, první, co přichází, není reflexe, ale výmluva.
Sklouzne se, raketa klouže, slunce svítí, soupeř zakašlal, míč je moc měkký, cokoliv…
Neříkám, že to dělají děti. Děláme to všichni. Ale u dětí to aspoň ještě jde změnit.

Tenis je hra chyb. Většina sportů je o chybách.
U dětí obzvlášť. Jenže místo toho, aby si na ně zvykly a naučily se s nimi pracovat, učíme je, jak je nepřiznat. Jak elegantně „přehrát vinu jinam“.

A největší problém je, že jim to často pomáháme maskovat i my, dospělí.
„To nebyla tvoje chyba, rozhodčí to neviděl!“
„Tohle byl blbý los.“
„Hraješ moc dobře, ten druhej měl jen víc štěstí.“

Tím neříkám, že máme být na děti tvrdí. Ale říkám, že když jim nevezmeme šanci naučit se chybovat, nevezmeme jim i šanci zlepšovat se.

Ten, kdo se bojí udělat chybu, nikdy nezariskuje.
A kdo nezariskuje, nikdy nedokáže přehrát někoho lepšího.
Protože nejlepší výměny, nejlepší zápasy, nejlepší momenty – všechny mají jedno společné:
Musíš jít s kůží na trh.
Musíš zkusit úder, který není „na jistotu“. A víš co? Občas ho zkazíš.

Ale tím se to učíš.
Tím rosteš.

Všimli jste si někdy, jak je silné, když trenér řekne:
„Tady jsem tě vedl špatně.“
Nebo když rodič uzná:
„Dneska jsem tě možná zbytečně stresoval.“
Dítě to nezlomí. Naopak. Dítě si zapamatuje, že chyba není konec, ale začátek.

A najednou nemá potřebu dělat ze sebe oběť. Nemusí hledat výmluvu. Může se soustředit na to, co změnit příště.

Na konci dne je úplně jedno, kolik míčků spadlo do sítě. Kolik returnů šlo ven. Kolik smečů skončilo v pletivu.
Důležité je, jestli se z toho něco odnesl.
A odnést si něco jde jen ve chvíli, kdy chybu přiznáš a přijmeš.

Takže až příště uděláš chybu, ať už jsi hráč, trenér nebo rodič – zkus to neokecat.
Zkus prostě říct:
„Udělal jsem chybu.“
A zkus se z ní naučit něco, co ti pomůže vyhrát ten příští zápas. Možná ne bodově, ale lidsky určitě.