O Češích se říká, že jsou národem Švejků. Tedy já jsem to v zahraničí nikdy neslyšel, spíše to říkají ti Češi, kteří nejsou spokojeni s nějakým názorem určité větší skupiny obyvatel Prahy a jejího velmi širokého okolí. Musel jsem to takto napsat. Protože by se to mohlo dotknout obyvatel Moravy a Selzska, kteří se učitě za Čechy v tom slova smyslu z úvodu vůbec nepovažují. A toto rčení by je mohlo i urážet. Na druhou stranu si mnoho obyvatel naší země (včetně Moravanů a Slezanů) dělá legraci z toho, že naše armáda od dob odtržení od Rakousko – Uherské monarchie nikdy nezasáhla do obrany státu tak, aby se bránil proti agresi zvenčí. V roce 1938 to byli Němci a o třicet let později „spřátelená vojska“ Varšavské smlouvy pod vedením Rusů, kteří nás napadli a  Český stát okupovali. V prvním případě 7 let v tom druhém dokonce přes 21 roků, záleží na tom z jakého pohledu bereme oslabení vlivu Rudé armády a její odsun.

A tak si říkám, že asi něco bude i na tom rčení, že „Na každém šprochu je pravdy trochu“. Podívejte se například na tenisové turnaje dospělých kategorie A a Mistrovství republiky. Již několikrát jsem se pozastavoval nad tím, že když se hrají soutěže žen a mužů v jednom místě pod jednou hlavičkou názvu turnaje, je zajímavé, že i když je stejný počet startujících a hraje se stejným způsobem počítání stavu v zápasech obou pohlaví, je odměňování velice rozdílné a ženy a dívky dosti diskriminující. Dokonce i obsazenost z hlediska žebříčkového postavení je stejná, někdy spíše ve prospěch těch hezčích. A nikdo na to ve větším počtu nereaguje. Ani rodiče, ani trenéři a dokonce ani samotné hráčky. Jedinou výjimkou je pan Halama. A za to mu náleží velké poděkování. Hlavně od té mlčící většiny, která se chová jako ta naše armáda v minulosti. Asi aby ji nikdo neviděl a náhodou někdo nepřišel k úhoně.

To samé platí i pro pořádání samotného turnaje letošního ostravského mistrovství, kdy se některým hráčům přihodilo to, že když se šli rozehrát před svými zápasy do areálu, který byl v rozpisu turnaje určen jako pořadatelský, vyběhl na ně správce a zkasíroval je za použití dvorců! Vidíte, lidem to sice vadilo, ale oficiálně si nikdo nestěžoval. Tedy možná stěžoval zástupcům vedení turnaje, ale nějak to v rámci oficialit zaniklo, peníze přesto nikdo nevracel. Tak si říkám, čím to je, že se všichni bojí vyjádřit kritiku. V době Kaderkova vládnutí se vše svalovalo na exprezidenta. Ale když přišla nová vládnoucí garnitura, která slibovala nové přístupy a lepší klima ve svazu, tak se to nijak nepotvrdilo. Spíše si myslím, že to je naopak a že se dokonce lidé bojí vyjádřit i k mnoha podstatnějším a závaznějším problémům. Jedním z nich je také záměr velice razantně snížit počet delegátů na Valné hromadě svazu. Také jsem o tom jednou napsal. Anonymních přečtení to mělo skoro rekordní počet, ale palec nahoru mi viditelně dalo opravdu jen pár odvážlivců.

Na závěr se musím vrátit k té naší armádě. To, že jsem ji použil jako příměr neznamená, že si já osobně mužů a žen v zelených uniformách nevážím. Právě naopak! A jsem rád, že v rámci mezinárodních struktur jsou naše ozbrojené složky vnímány jako ty, které jsou nejaktivnější v podpoře boje za svobodu a nezávislost. Jen aby tomu bylo i po podzimních volbách. Aby nenastala v celé společnosti nálada, že nejlépe na tom jsou ti, kteří strkají hlavu do písku. A ještě lépe na tom jsou ti, kteří ji strkají někomu do…

---

Jiří Knížek

4. července 2025