Dnes Wimbledon zažil něco, co se za celou dobu jeho dlouhé historie ještě nestalo. Ve finále ženského turnaje vítězná Iga Swiatek nepovolila Američance s ruskými kořeny Amandě Anisimové ani jeden game a zvítězila 6:0, 6:0 za necelou hodinu hry. A to soupeřka polské star není žádné ořezávátko a v pondělní verzi žebříčku WTA se objeví zhruba na 7. místě. Pro mě to byl zápas zajímavý z toho pohledu, že Iga nastoupila na kurt absolutně koncentrovaná a soustředěná pouze na sebe a na svůj budoucí výkon. Je pravda, že na co sáhla, to ji tam spadlo. Ale přesto její přístup a absolutní nasazení nedávaly soupeřce šanci. Musím se přiznat, že i když jsem ani v jedné z hráček neměl svoji favoritku, tak mi Amandy bylo upřímně líto.

Zvláštní byl i pohled do boxu dnes poražené finalistky, kde všichni do jednoho seděli jak opaření a nevěřili svým očím, co se to na kurtu děje. A od druhé hry druhé sady bylo vidět, jak se svou hráčkou soucítí. Dokonce jsem měl pocit, že již čekají na konec, který byl opravdu devastující. Mě ale v té chvíli přišla na mysl jiná věc. Mnohokrát jsem se při zápasech mladých nadějí na českých turnajích nebo mistrácích setkal s opačnou reakcí rodičů. Mnohdy, když mladý tenista nebo tenistka nedokázali zachytit tempo soupeře a prohrávali až nečekaně velkým rozdílem, došlo ze strany ambiciózního rodiče k několika agresivním poznámkám k výkonu svého potomka. A když nedošlo ještě k dalšímu vyhrocení situace, tak mnohdy dospělák odcházel od kurtu s nasupeným výrazem a po cestě velice často počastoval „svou krev“ hanlivými výrazy. 

Z tohoto úhlu pohledu by si tento zápas měli všichni rodiče pustit a sledovat reakci fanoušků poražené Američanky. Ta do zápasu určitě nastupovala s ambicemi na co nejlepší výsledek. A určitě ji samotnou nejvíce mrzelo, jak celý zápas dopadl. Což také potvrdil její rozhovor při závěrečném ceremoniálu, kdy ze svého vystoupení byla opravdu nešťastná a rozbrečela se. A v tuto chvíli ji celé hlediště  za její přístup a odvahu dohrát utkání do konce, ačkoliv to byla marnost nad marnost, vyjádřilo svoje ocenění dlouhým a upřímným potleskem. 

Rozumím tomu, že rodiče se pro své děti obětují a chtějí, aby jejich ratolesti byly úspěšné. Ale být úspěšný neznamená ve čtrnácti, patnácti letech válcovat vše kolem sebe a neohlížet se při tom na okolí. Je důležíté v hráčích vypěstovat pokoru a slušnost jak k sobě a svému výkonu, tak ke svému nejbližšímu okolí a také ke svým soupeřům. Pokud to neuvidí u svých rodičů, kteří ve velké části v takových případů nikdy nehráli tenis, sami se to nenaučí. Proto si vemte z dnešního historického ženského finále ponaučení a snažte se své emoce krotit tak, abyste šli dětem příkladem. Já osobně doporučuji být za taxikáře, který si čas na turnaji krátí četbou nebo nějakou prací a utkání svého favorita sleduje z nekonfliktní vzdálenosti, která na druhou stranu ale nevyvolává pocit nezájmu.

---

Jiří Knížek

12. července 2025