Jsou dny v životě člověka, kdy si pamatujete úplně přesně po celý život, kde jste právě byli v době, když se stalo to či ono. A ani já nejsem výjimkou. Nemyslím tím takové zážitky z dětství, které se týkají bojů o lepší bábovičku na pískovišti nebo hry na doktora s copatou holčičkou ze školky. Ani první rány rákoskou od paní učitelky, která poté, co svůj výchovný prostředek zlomila o mou zadnici, napsala poznámku s dodatkem, že žádá o dodání nového ukazovátka. A nepatří tam ani vyloučení ze školního pěveckého sboru, ve kterém zpívala jedna z mých prvních lásek, které jsem, samozřejmě, chtěl býti neustále nablízku. Možná bych tam mohl zařadit první den na Pardubickém gymplu, od něhož 1. září uplyne již 50 let a přesně si pamatuji, jak jsem vyjukaně nastoupil do třídy staré budovy a sedl si ke klukovi, který se netvářil o moc jistěji než já.

V každém případě do kategorie nezapomenutelných okamžiků patří ty, kdy jsem se dozvěděl o narození svých všech dětí. Vím přesně, kde jsem byl, co jsem dělal a kolik bylo hodin. A protože život nepřináší pouze ty skvělé okamžiky, které vám mají utkvět v paměti, ale i ty opačné, patří do nich i situace kolem úmrtí obou rodičů. Je zajímavé, že do této smutné části vzpomínkového spektra zapadá i teroristický útok islámských šílenců z Al Kaidy na budovy Světového obchodního centra v New Yorku. Pamatuji si přesně, jak jsem stál úplně opařený na našem bývalém centru po poslechu zpráv ve dvě odpoledne 11. září 2001. Bylo mi tehdy 41 let jeden měsíc a 7 dní a dá se říci, že to bylo vzhledem k mému věku poměrně nedávno a jako dospělý člověk, který zničené budovy osobně navštívil, jsem měl a dodnes mám povědomí o hrůze, která tehdejší svět zasáhla.

Co hlavně nikdy nevymažu ze své paměti je 21. srpen 1968. Je to již 57 let a mě tehdy bylo 8 roků a 17 dní. Nezapomenu do smrti, jak moje babička s dědou, u kterých jsem trávil prázdniny na vesnici u Vysokého Mýta, poslouchali rádio a i já jsem tehdy z jejich výrazu chápal, že neposlouchají normální zprávy. Nezapomenu ani na to, co následovalo po tomto okamžiku našeho národního neštěstí. Moje vnímání skutečnosti bylo ještě umocněno tím, že jsem v Lázních Bohdanči bydlel celých 20 let vedle kasáren, kde sídlila posádka Rudé armády a jak dokázala „přeměnit“ místa našich dětských her v nádherné polabské přírodě na úplná smetiště. Stejně tak, jak rudí bratři za internacionální pomoci okupantů změnili mezilidské vztahy.  A přiznám se, že jedním z důvodů, proč jsem začal chodit na tenis jako malý kluk bylo to, že jsem vnímal toto prostředí jako jakousi oázu „protikomunistického“ odboje.

Proto jen doufám, že lidé v tomto státě dostanou rozum a i vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině, přistoupí zodpovědně k letošním zářijovým volbám do Parlamentu České republiky. Nerad bych zažíval ta samá traumata, ne kvůli mě. Ale kvůli mým dětem a vnoučatům, kterým přeji život ve svobodné zemi, kde se člověk nebude muset bát vyjádřit svůj názor, aby nebyl jakýmkoliv způsobem pronásledován. A nakonec bych to přál i všem tenistům v tomto státě, aby se nebáli vyjádřit svůj postoj a pohled na věc bez obav, aby se po jejich dětech někdo „nevozil“.

---

21. srpna 2025