V reakci na jeden z mých článků přistála jedna tak trošku škodolibá poznámka v duchu nadcházejících voleb, která se týkala mých názorů na ruskou říši zla. Já to přiznávám, protože mé zkušenosti z mládí, které jsem prožil v těsném sousedství vojenských kasáren, ve kterých sídlili vedle vojáků základní služby i ragbisté, kteří se museli v roce 1969 „vystěhovat“ do sousední Přelouče. Tam poté dobývali jeden republikový titul za druhým. A tak tyto „mezinárodní kontakty“ jednoznačně a neopakovatelně ukotvily můj názor na budování rozvinuté společnosti, kde zítra znamená včera pod vedením rudých bratrů. Tím, kdo naše modly mužského sportu nahradil, byli totiž soldáti ruské armády, kteří nejenže zničili vše přirozené a hezké v okolní přírodě, ale také jsme kvůli nim přišli o ragbyová utkání na našem hřišti Na Pískách.

Tak není divu, že když se po roce 1968 utkávali naši hokejisté na mistrovství světa se Sbornou ve vypjatých zápasech, tak to moje přesvědčení, kdo je úhlavní nepřítel na sportovním poli, jednoznačně mířilo na východ pod Ural. Ale abych dotyčného kritika mých názorů trošku uklidnil, tak podobný názor mám i na reprezentanty velkých sportovních mocností, kteří ve velké části zneužívají svých dominantních postavení v rámci konkrétních sportovních asociací. Zase na druhou stranu nesouzním s pokřiky fanoušků z Tribuny sever v pražském Edenu, kteří při první možné příležitosti skandují na rozhodčí UEFA, MAFIA!. 

Ale několik výrazných výjimek mám. Jedním z mála německých sportovců, kterému jsem držel palce a přál co nejvíce mistrovských titulů, byl Michael Schumacher, kterému jsem začal ještě více fandit v době, když přestoupil do stáje vzpínajícího se černého hřebce z Maranella. Lásku ke Scuderia Ferrari jsem si uchoval do dnešních dnů a svému hrdinovi s německým pasem držím tentokrát palce v mnohem důležitějším boji, než jsou souboje o branky, body anebo vteřiny. Podobný vztah mám stále k jedné ruské tenistce. Tou je Káťa Alexandrova, která několik sezon působila v našem klubu a se svým otcem dodrželi vždy to, co jsme si společně dohodli. I když se v té době snažila prosadit do první světové stovky WTA a tím pádem se uchytit v profesionálním prostředí, které je velice tvrdé a nesmlouvavé. Musím přiznat, že ji mnohdy fandím i proti některým našim českým reprezentantkám. Ale nebudu tady psát proti kterým. Kdy jsem naopak spíše neutrální a užívám si Kátin souboj s českou hráčkou pouze, jako když se trenér dívá na sparing dvou svých svěřenkyň v rámci tréninkové jednotky.

Tím chci odpovědět právě na ty výtky ohledně mého názoru na společnost. Nemusí se to týkat pouze cizinců. Prostě vždy si budu dělat obrázek o jednotlivcích, ale také skupinách lidí podle toho, jak se chovají, jaké zaujímají postoje a nakonec, zda jsou schopni dodržovat určitá pravidla lidského soužití bez použití síly a nátlaku v jakékoliv formě.  Jednoduše, aby mohlo opět platit havlovské o pravdě a lásce, které zvítězí nad lží a nenávistí. Pro mnohé z nás českých tenistů bych ještě doplnil i CHAMTIVOSTÍ!

---

Jiří Knížek

26. září 2025