Zkuste si představit, že by Carlos Alcaraz místo fotbalu hrál od svých pěti let jen tenis. Žádné běhání po trávníku, žádné sklouznutí, žádné hry s kamarády. Jen nekonečné údery a trénink na tolik oblíbené antuce. Tipnete si, kde by dnes byl? Pravděpodobně by měl perfektní forhend, ale už dávno by ho mohl tenis přestat bavit.

V českém prostředí se často věří, že čím dřív dítě začne s tenisem (nebo jiným sportem) a čím víc hodin tráví na kurtu, tím lépe. Jenže realita je přesně opačná. Dnešní špičkoví hráči vyrůstali v pohybu, ne jen s raketou. Alcaraz hrál fotbal, Ruud lyžoval, Sinner dokonce závodil na lyžích. A Novak Djokovič? Jeho rodiče vedli lyžařský areál a on sám dodnes říká, že právě díky lyžování „rozumí rovnováze a rytmu“ lépe než většina soupeřů.

Multisportovní děti se učí rychleji, protože jejich mozek dostává pestrou pohybovou výživu. Gymnastika naučí dítě ovládat tělo, atletika mu dá výbušnost a rytmus, plavání naučí dýchat a držet tělo rovně. Fotbal rozvíjí čtení hry, prostorové vnímání a reakce. To všechno se do tenisu vrací – jenže s ohromným bonusem: dítě se nebojí pohybu, má radost z pohybu. A to je zásadní rozdíl. Je tam jiná motivace a dítě si odnáší i jinou zkušenost, vlastně zážitek.

Naopak největší chybou českých klubů (a často i rodičů) je, že se honí za výsledky příliš brzy. Dítě, které ve 12 letech „jede jen tenis“, bývá v 15 letech přetížené, zraněné nebo jednoduše vyhořelé. Připomíná to závod v tom, kdo dojede rychleji na konec ulice – jenže pak zjistí, že silnice dál vede do kopce a ostatní mají ještě plnou nádrž. Vlastně se říká, „že je úplně jedno jak rychle jedete, pokud máte špatný směr“.

Není třeba složité vědy. Stačí se podívat do Norska, kde stát i svazy podporují všestrannost do 13 let. Děti tam běhají, lyžují, hrají fotbal a teprve později si vybírají hlavní sport. Výsledek? Země s 5 miliony obyvatel má desítky světových šampionů. A co je důležitější – má sportovce, kteří milují pohyb i v dospělosti.

My máme haly, antuky, tréninkové plány… ale často chybí odvaha „nespěchat“. Trenérům by pomohlo, kdyby se nebáli poslat svěřence občas mimo kurt nebo prostě zahodit na nějaký čas raketu. A rodičům – kdyby nepropadali panice, že jeden víkend bez turnaje zničí kariéru. Opak je pravdou: jeden víkend na horách nebo ve vodě může kariéru zachránit.

Všestrannost není ztráta času. Je to nejchytřejší investice do budoucnosti dítěte – sportovní i lidské. Až tedy příště vaše dítě řekne, že chce jít místo kurtu na fotbal nebo plavat, zkuste odpovědět jinak než „ne, máš tenis“. Možná si tehdy začne budovat základ pro svou budoucí tenisovou kariéru. A hlavně – pro radost, kvůli které by se sport vůbec měl dělat.

---

-tk-

4. listopadu 2025