Když se dnes mluví o návratu Eliny Svitoliny na Australian Open, většina pozornosti se logicky upíná k výsledkům a její formě. Jenže to podstatné se v jejím případě odehrálo mnohem dřív. Svitolina si dovolila zastavit ve chvíli, kdy cítila, že psychická zátěž začíná převyšovat tu fyzickou. Ale ne proto, že by přestala tenisově stačit, ale proto, že pochopila, že bez funkční hlavy nelze dlouhodobě fungovat ani na té nejvyšší úrovni.

Moderní tenis má soupeře, proti kterému se nedá natrénovat. Nejde o hráče na druhé straně sítě, ale o tlak, který přichází zvenčí. Sociální sítě, sázkařské prostředí, neustálé hodnocení každého výkonu. Prostě každý zápas je zkouškou charakteru. Svitolina o tom mluvila otevřeně a právě tahle otevřenost je důležitá. Místo dalšího zatnutí zubů a přidávání objemu si vybrala pauzu.

V českém tenisovém prostředí si přitom pauza stále nenašla svoje místo. Přitom ale ukazuje, že většina problémů nevzniká z nedostatku práce, ale z jejího přebytku a z neschopnosti včas rozpoznat varovné signály.

Tohle se navíc v plné síle promítá do mládežnického tenisu. Děti dnes hrají víc turnajů, cestují dřív a jsou vystaveny neustálému porovnávání nebo dokonce nominací na základě výsledků v útlém věku. Jejich psychika na takovou zátěž ale často není připravená. Málokdo jim dovolí zpomalit. Pokud se nenaučí pracovat s tlakem v patnácti, dožene je to později – vyhořením, ztrátou motivace nebo úplným odchodem od tenisu.

Svitolina je inspirací, protože dokázala poznat hranici a nepřekročila ji. Dnešní kariéry totiž nekončí kvůli technickým nedostatkům, ale kvůli hlavě. Možná bychom se proto měli méně ptát, kdo vyhrál turnaj, a častěji řešit, kdo u tenisu dokáže vydržet dlouhodobě. Jeden trenér říkával, že když to bolí, tak to je buď zlomené, nebo to roste. Čím dál míň si myslím, že měl tehdy pravdu…

---

-tk-

20. ledna 2026