Nedávno jsem se dostal do debaty ohledně špičkových výkonů mladých sportovců. Já, který jsem zastáncem postupného rozvíjení všech pohybových schopností tak, aby z těchto schopností vznikl jakýsi základ pyramidy, z kterého má vyrůst co nejvyšší stavba, jsem byl byl konfrontován s názorem, že vytvoření pravidel pro malý a střední  tenisový kurt samotnou ITF je přímým požadavkem na získávání  špičkových výsledků již od co nejmenších dětí.

Podle mého názoru je toto vytvoření pravidel zjevně špatně pochopeno, protože tenis jako jeden z technicky nejnáročnějších sportů konečně začal řešit problém, který jiné sporty dávno vyřešily a nebo v jejich řešení dost daleko pokročily. Pamatuji se velice dobře na své mládí, kdy jsem ve svých 10 letech u nás v Bohdanči nastupoval za tým fotbalových starších žáků, který byl vytvořen ze všech kluků do 14 let. A také se pamatuji, jak tvrdá to byla škola. Nejenže jste mohli dostat nakopáno od kluka, který se již několik měsíců holil, ale také nikdo z těch velkých nebral v potaz, že jste uhnuli hlavou před těžkým mokrým koženým míčem, který byl ještě ke všemu se šněrováním. To z toho důvodu, že kdo z nás neměl aspoň jeden šlinc přes obličej od kožené šňůrky, tak nemohl být členem toho správného jádra týmu. A stejné peklo jsme prožívali i na hokeji.

Dnes fotbalisté hrají na zmenšených hřištích podle věku s malými lehkými míči a podle zjednodušených pravidel. To samé praktikují i lední hokejisté. Snad nejdále jsou v tomto směru hráči typických amerických sportů jako je baseball a softball. Aby víkendové utkání nebylo nudným čekáním na zázrak, vyvinuli ti, kteří o svém sportu přemýšlejí, systém T-Ball, Coach-ball či Machine-ball. Tedy jakési modifikace hry, které postupně děti zatahují přirozeným a soutěživým způsobem do aktivního pohybu během utkání a tím i ke konečnému zvládnutí složitého sportu. A proto tenis musel, chce-li si udržet místo na slunci, jít i touto cestou. Aby malé děti nehrály na hřišti, které sotva pokryjí dospělí hráči. Aby se již od malička učily pohybové standarty, jejichž využití je může přivést k vrcholné formě mezi profesionály. 

Co to ale znamená pro jednotlivé tenisové asociace, pokud chtějí být v budoucnu mezi těmi nejlepšími? Rozhodně ne organizování žebříčků a mistrovství 7 či 8letých dětí. Již tak je zavádějící, že u nás vybíráme do středisek děti velice často 9leté na základě umístění na žebříčku. Ale ruku na srdce. Kdo si může dovolit jezdit každý týden pouze po tenisových turnajích a nechávat své osmileté dítě trénovat i 5x týdně tenis, který patří k jednostranně zatěžujícím sportům? Samozřejmě, že ten kdo na to má. Jak z pohledu peněz, tak také z pohledu času. Takže ve velké míře vybereme ty, kteří to mají vyježděné a vydrilované a ohromné množství talentů nám unikne. Třeba přeběhnou i k jiným sportům. Protože začneme podporovat kolikrát i finančně ty, kteří to fakt  ani nepotřebují. 

Ty sporty, o kterých jsem se zmínil výše, také dnes využívají jeden ze základních principů výroby hvězd. Tím je skauting. A u nás, v českém tenise? Neexistuje, protože se hráči sledují opravdu pouze podle získaných bodů na žebříčku. Vůbec neexistuje jednotná databáze hráčů, ve které by byl zachycen rozvoj herního projevu a fyzických schopností s úrovní techniky jednotlivých úderů. Proto se nám může stát, že Pardubickou juniorku vyhraje v singlu kluk, který nikdy nebyl členem střediska a na vrch zvítězí v deblu se stejně „postiženým“ parťákem! Hráči, kteří se schovávají za výsledky ze zahraničí raději nepřijedou nebo vyfučí hned zkraje mistrovského nebo A-čkového turnaje. Vrcholem všeho je, že když je doma turnaj ITF, které preferují, tak raději jedou do Nepálu. Ale nikoho to nezajímá. Protože body, ty jsou prý lakmusový papírek. 

Celé to jasně ukazuje, že český tenis jede opravdu jakýmsi samospádem hnaným ohromným  úsilím rodičů, kteří často dennodenně přepočítávají body, aby měli přehled, zda „tam již jsou“. Teprve potom si samozvaní odborníci na talenty začnou přetahovat  hráče z jednoho konce republiky na druhý, jenom aby ulovily velkou malou rybu. Je to důkaz, že tento nesystém nemá žádné perspektivní řízení. A já se ani nedivím. Vždyť tenisová veřejnost ani neví, kdo z tříčlenného vedení svazu má tuto problematiku ve své gesci. Státní trenér Stočes? Ten, který má pobírat až 200 tisíc Kč měsíčně a přitom tvrdí, že všichni jsme v tenise kamarádi? Anebo že by to měl vytvořit Petr Pála se svým platem 3,5 milionu Kč za rok, když měl na starosti reprezentaci? (je to odhad, a pokud jsem to netrefil, tak se omlouvám a rád zveřejním kopie „výplatních pásek“, které si případně vyžádám podle zákona). Možná to měl šéfovat ten největší odborník na tenis. Martin Hynek, bez kterého si předseda svazu neuměl představit převzetí řídící funkce.

Zřejmě z toho důvodu, že tenisu opravdu nerozumí a potřeboval někoho na tuto práci. Ale proč třeba neinicioval vyhledávání odborníků, kteří dané problematice rozumí a jsou sto pro svaz efektivně a zodpovědně pracovat? Copak jako člověk, který má blízko ke společnosti Grant Thornton neví, co znamená výraz „lovci hlav“? Anebo jenom nechce, aby se na Štvanici angažovali lidé, kteří sice tenisu rozumí, ale nesouzní s prací současného vedení? 

---

Jiří Knížek

26. listopadu 2025