Spousta mužů určitě alespoň jednou v životě zaslechla rozhovor své ženy nebo přítelkyně se svojí kamarádkou nebo dokonce maminkou, jak se baví o tom, že „ten můj blázen“ si myslí, že by to bez něho prohráli, tak letěl na…prostě nějaký sportovní stadion podpořit své oblíbené hvězdy  nebo alespoň kamarády na úrovni okresního přeboru. My „páni tvorstva“ naopak při závěrečném hodnocení takového utkání většinou nad sklenkou dobře vychlazeného moku, vedle výkonů našich favoritů i jejich soupeřů, sem tam prohodíme poznámku o tom, že tohle ženský nemůžou pochopit.  

Jsou to takové ty teorie, které nejsou podloženy žádnými objektivními výzkumy, ale jsou spíše výsledkem naší kultury, která je založena na respektu k druhému a tím je vše dané. Prostě žena si ráda od toho svýho odpočine a ten naopak na fotbálku nebo po té v hospůdce nabere dostatek fyzických, ale hlavně psychických sil k avizovanému sobotnímu nákupu v Tescu. Dneska odpoledne jsem si však uvědomil, zda na tom tvrzení o neúčasti v ochozech při fandění svým barvám přeci jenom není alespoň trošku něco pravdy. Nejednalo se o přímou účast, ale sledování v televizi. Kolem osmé večer jsem přepnul na tenisový turnaj žen v kanadském Montrealu právě ve chvíli, kdy se hrál debl mezi Sarou Errani a Jasmine Paolini na jedné straně a proti nim na kurtu stály Barbora Krejčíková a Jelena Ostapenko a průběžný stav byl 7:6 a 1:2 z pohledu naší Báry a její parťačky s tím, že byly ještě mínus break. 

Představte si, že jak jsem si sedl k telce a otevřel si plechovku samozřejmě nealkoholického nápoje, tak od té chvíle všechny hry až do konce celého zápasu vyhrály tenistky z východní Evropy, tedy Krejčíková s Ostapenko. Musím ještě napsat, že jsem tento zápas sledoval opravdu se zaujetím hlavně z toho důvodu, že výkon vítězek mě opravdu zaujal. Přestože hrály proti turnajovým jedničkám, hrály opravdu odvážně, tvrdě od základní čáry s neustálým zapojováním síťařky do hry. Skoro se zdálo, že na druhé straně snad nestojí ani tak vyhlášené deblistky. Prostě míček nešel přes síť snad ani jednou více jak čtyřikrát. A to mě fakt bavilo, žádná nudná přehazovaná s neustálým zvoláním YOU! A také jsem si všiml jednoho podstatného prvku ve hře naší Báry. Ona se usmívala! A to mě bavilo a fandil jsem ani ne tak jednomu páru, ale spíše hře samotné. No, vlastně Báře o trošku víc jak Italkám.

Tak si říkám, kéž by se i na úrovni turnajů naší české mládeže hrály debly s moderními prvky zakončení u sítě a ne jenom singl za asistence parťáka, který si hlídá „uličku“. Na to je ale nutno učit děti již od malička hrát voleje a smeče a také taktiku vykrývání prostor. Ne jenom čekat na chybu těch na druhé straně, kdy výměna dokonce končí přeskočením míče nejenom protihráče, ale i  oplocení. A hlavně, aby děti pochopily, že debl je doplněk. Nikoliv nástroj k získávání bodů, které kolikrát zkreslí postavení hráčů na žebříčku. Snad tuto teorii pochopí co nejvíce lidí, kteří mají co říci do výchovy mladých tenistů. Mělo by to být jednoduší, než přesvědčit některé šílence o tom, že Země není placka, ale kulatá.

---

Jiří Knížek

2. srpna 2025