Carlos Alcaraz a Juan Carlos Ferrero – dvojice, která společně dobyla tenisový svět. Šest grandslamů, status světové jedničky, sedm let spolupráce. A přesto přišel rozchod, který otřásl nejen španělským tenisem, ale i celou diskusí o tom, jak dnes vypadá cesta na vrchol.

Ferrero, bývalý světový hráč č. 1, je symbolem klasického přístupu: tvrdý režim, maximální disciplína, žádné kompromisy nebo dokonce úlevy. Jeho styl vychází z éry, kdy úspěch znamenal totální oddanost. Alcaraz? To je typický představitel generace Z. Chce být nejlepší, ale zároveň „žít jako normální kluk“. Dokument My Way ukázal jeho touhu po rovnováze – čas s rodinou, přáteli, dokonce párty před Wimbledonem nebo ne úplně vzornou životosprávu. Pro něj je klíčové, aby tenis nebyl „povinností“.

Ikony minulosti – Jágr, Nadal, Lendl – vyrůstaly v době, kdy absolutní oddanost sportu byla normou. Dnes je ale realita jiná. Generace Z staví na autenticitě a mentálním zdraví. Sport není jediný pilíř identity „mlaďáků“, ale součást širšího životního stylu. Work – life balance je standard. Mladí odmítají extrémní režimy, které znamenají izolaci. Sociální sítě a tlak na „dokonalost“ zvyšují stres, ale zároveň otevírají jiné formy soutěžení.

Ferrero do médií sám přiznal, že problém nebyl osobní, ale hodnotový. Ultimátum ohledně nové smlouvy a napětí s rodinou ukazuje, že Alcaraz odmítl přístup „tvrdé linie“. Pro něj je důležité mít prostor pro vlastní projekty (nadace, akademie) a osobní život. Tenhle střet není výjimkou – podobné konflikty se objevují napříč individuálními sporty.

Nelze kopírovat modely minulosti. Polosparťanské režimy typu 8 hodin denně dnes vedou spíše k vyhoření než k úspěchu. Individualizace je klíčová – každý sportovec/člověk má jiné priority. Mentální pohoda = dlouhodobý výkon. Ignorování tohoto faktoru vede k odchodům ze sportu. Zdá se, že ideální modely rozvoje jsou kombinace disciplíny s volností, využití technologií, gamifikace nebo nějaké formy odreagování a zábavy a komunitních prvků.

Rozchod Alcaraze a Ferrera není jenom konec jedné spolupráce. Je to signál, že tenis – a sport obecně – možná vstupuje do nové éry. Éry, kde cesta na vrchol nevede přes absolutní obětování všeho, ale přes rovnováhu, individualitu a schopnost adaptace. Možná už nikdy neuvidíme „model Lendl“, ale to neznamená, že špičkový výkon je nemožný. Jenom se mění definice toho, co znamená „oddání se sportu“.

---

-tk-

30. prosince 2025