Jakub Menšík dnes vyhrál svůj první titul na okruhu ATP. Kluk, který si ještě před pár lety balil bágl po zápasech dorostenců, dnes slaví mezi profíky. A my všichni, kdo trávíme hodiny na kurtech s dětmi, víme, jak dlouhá a zároveň krátká může ta cesta být.

Protože každý šampion začíná stejně – jako dítě, které prostě chce hrát. To je základ.

Začátek je vždycky tichý. Bez kamer, bez rozhovorů, bez jistot.

Na antuce v malém klubu, v hale, kde je v zimě zima a v létě vedro. Začíná to nadšením, pak přijdou tréninky, první výhry, první prohry, první slzy. Nic z toho není „ztráta času“. Všechno se počítá.

Dnešní výhra Jakuba Menšíka není náhoda. Je to výsledek tisíců drobných rozhodnutí – vstát, i když se nechce. Jít na trénink, i když je škola těžká. Hrát, i když prohry bolí. A hlavně: věřit, že to jednou půjde.

Ne každý musí být Menšík. Ale každý může zažít „svůj titul“.

Možná ne na ATP, ale třeba na přeborech, na turnaji v okresu, nebo jen ve vnitřním pocitu, že jsem zvládl to, co jsem si před měsícem nedovedl představit.

Trenéři, rodiče, kluby – držíme v rukou něco křehkého.

Když dítě věří, že může být dobré, máme dvě možnosti. Pomoci mu tu víru proměnit v práci. Nebo mu ji vzít tím, že mu dáme jiný příběh: že to nemá cenu, že to nestojí za to, že „jen hrát“ nestačí.

Ale dneska máme připomínku, že někdy to stačí. Někdy stačí chtít, vydržet, věřit. A ono to přijde.

Dnes je to Jakub Menšík. Zítra to může být někdo z vašich svěřenců. Nebo vaše dítě. Nebo vy sami.

A tak gratulujeme, Jakube. Nejen k titulu, ale i za to, že jsi připomněl, proč to celé děláme.

---

-tk-

31. 3. 2025