Jsem kluk z malého městečka, spíše by se dalo říci z vesnice. To bych ale zase nechtěl urazit obyvatele Lázní Bohdaneč odkud pocházím a kde jsem prožil své šťastné mládí plné sportu, skautingu a her. Musím říci, že jsme na venkově provozovali snad všechny druhy sportů, které jsme znali, snad jen vyjma gorotek, které nám cpali do palic naši pionýrští vedoucí, kteří se nám v době normalizace snažili všechny ty zápaďácké manýry, kam patřil podle rudých i tenis, vyhnat z hlavy a nahradit je těmi „ušlechtilými“ formami zábavy. 

A protože zakázané ovoce vždy chutná nejvíce, hráli jsme tenis na všech možných volných prostranstvích, kde bylo možné natáhnout šňůru místo sítě a čáry jsme na asfaltový povrch namalovali červenými cihlami. Prostě jsme to chtěli hrát a hráli jsme to rádi a s chutí  v lázeňském městě, kde soudruzi v krásném stoletém parku zrušili nádherný tenisový areál a nikdy ho za dobu svého budování „rozvinuté vyspělé společnosti“ neobnovili. 

Toto vše píšu proto, že při organizování mládežnických turnajů je vcelku běžně k vidění situace, kdy hráč, většinou věkové kategorie mladší žactvo, od prvního gamu brečí a nervuje se po každé své chybě nebo vítězném úderu soupeře. Řeknete si, no jo, ty sis pinkal někde za garáží, ale ty děti, o kterých píšeš, hrají tenis závodně.  To je sice pravda, ale je to jenom mládežnický sport a je jedno jestli hrají desetiletí prckové, kteří jsou někde organizování nebo stejně staří kluci z venkova, kteří se v rámci meziuličních bitev nejen na sportovním kolbišti jsou schopni servat jako koně.

Tak jako se to stávalo nám. Ale nikdy jsme u tenisu nepobrekávali, nekňučeli. Prostě jsme bojovali a rvali se o nové a nové úspěšné údery a hry, aby jsme svým soupeřům dokázali, že ta naše ulice nebo ta naše čtvrť je prostě lepší. A když se to vyhrotilo například po fotbalovém nebo hokejovém mači a my se opravdu pobili, tak nikdo nechodil domu brečet a žalovat rodičům. Tohle byl náš svět a ten nás bavil. Já kolikrát pochybuju, zda ty některé mladé tenisty tenis taky baví a kolikrát přemýšlím, jak dlouho u této krásné hry zůstanou.

---

Jiří Knížek

24. března 2025