Valnou hromadu máme za sebou a nezbývá než pogratulovat všem, kteří svojí aktivní činností ve svých oblastních svazech přispěli k tomu, že jako jeden z úspěšných argumentů, proč snížit počet delegátů, byl neochota jezdit jednou za rok do Prahy! Otázkou je, proč vlastně se nikomu na Valnou hromadu ČTS moc nechce. Není to náhodou i tím, že osazenstvo je totéž, které jednomyslně zvedalo ruku pro exprezidenta Kaderku a nyní ho nechtějí ani slyšet při jeho obhajobě přímo před delegáty? Že si ti, kterým se na VH nechce, říkají, že to stejně nemá cenu? Že to jsou stejní lidé, kteří se divili s povadlými koutky úst přímo do kamer televizních štábů, jak to je možné, že ten Ivo prováděl takové kousky, ačkoliv s ním vesele objížděli kde jaký výjezd Fed Cupu či Davis Cupu a opravdu si to tam užívali? 

Je také možné, a to se i několikrát ve společnosti stalo, že se změnilo Božstvo. Prostě najednou půjdeme za tím, kdo sedí na nejvyšší pozici a jeho argumenty pro nás budou svaté. Třeba jako ten, že kdo by chtěl na Štvanici něco stavět, když to je záplavové pásmo. A jako důkaz je promítnut snímek úrovně povodňové hladiny při poslední katastrofě. Ale že mimopražským nedochází, že na druhém břehu řeky Vltavy stojí velké množství nových staveb a dokonce Rohanský poloostrov má být kompletně zastavěn v následujících několika málo letech, tak to už nikdo nedopověděl. V tomto duchu se nabízí otázka, proč by tedy nějaký renomovaný bankovní dům poskytoval půjčku oproti zástavě nemovitostí, která podle současného předsedy nemá žádnou hodnotu?

Myslíte si, že by tito zvedači rukou (vlastně mačkači správného tlačítka) mohli za nějakou dobu předstupovat opět před kamery a vymlouvat se, že nejsou stavaři a že kdo to mohl tušit?  A že si ani nějak nevšimli, že ten, kdo jim předkládal argumenty ani nevěděl, z které dotační kapitoly byly neoprávněně čerpány Kaderkou „zneužité“ finance a musel se zeptat spolusedících? Jenom doufám, že v uceleném záznamu z dnešní Valné hromady je uložen přehled všech veřejných hlasování, abychom v budoucnu mohli jednoznačně říci, kdo čemu věřil.

---

Jiří Knížek