Představte si to. Dítě zahraje dvojchybu. Chvíli ztuhne. Pak se otočí na lavičku, kde sedí tatínek. Ten si stáhne kšiltovku přes oči a zoufale si povzdechne. A bylo po zápase. Ne na skóre, ale uvnitř toho malého hráče.

Takhle to na dětských turnajích bohužel občas vypadá. Ne že by tam chyběla energie, nasazení nebo technika – to všechno mají děti v sobě. Ale to, co je často srazí víc než zkažený úder, je strach z chyby. A hlavně strach z toho, co na tu chybu řeknou dospělí, hlavně rodič.

Tenis je krásný v tom, že se zápas končí až po posledním odehraném míči. A že ještě ve třetím setu můžete být úplně dole – a přesto najít cestu nahoru. Jenže co když si už od dětství zvykáme na to, že výhra je všechno a prohra je – slušně řečeno – průšvih?

Tenis je o chybách. A hodně.

Upřímně – kolik výměn za zápas je úplně čistých? Kolik z nich se odehraje bez jediné chyby? Skoro žádná, že? A přesto se na děti často díváme, jako by chyba byla nepřípustná. Jako by byla důkazem, že „na to nemá“.

A tak se pomalu začíná měnit přístup. Naštěstí. Zatím hlavně v zahraničí – ale proč se neinspirovat? V moderním přístupu k tréninku se chyba nebere jako selhání, ale jako přirozenásoučást učení. Děti nejsou za chyby trestané, ale vedené k tomu, aby jim rozuměly. Trenéři je učí vnímat, co se při úderu dělo, co by mohly zkusit jinak a kde mají prostor pro růst. Neřeší se hned výsledek, ale odvaha zkusit něco nového, i když to třeba nevyjde. Cílem je budovat sebedůvěru, ne strach z chyb. Protože právě díky nim se hráč učí nejvíc. To platí i pro jiné sporty. Např. hokej. Možná jste to sami zažili. Trenéři často při první chybě hráče „posadí“ a tím strach z chyby vyšponují to extrému. Zároveň tím v hráčích zabijí prostor pro jeho tvořivost a v neposlední řadě i radost ze hry. Všechno špatně…

Rodiče? Ti to většinou myslí dobře. Ale často až moc dobře. Chtějí, aby jejich dítě „nebylo zklamané“, a tak tlačí na výkon, odstraňují chyby, vysvětlují, komentují, hodnotí.

Ale zkuste si to představit v práci:
Zazmatkujete na poradě. Uděláte chybu. Váš šéf se chytne za hlavu, pak bouchne do stolu a řekne:
„Tohle už jsem ti říkal stokrát!“
Zaznamenáte si to a zlepšíte se? Asi těžko.

Dítě potřebuje bezpečí v chybě. Jistotu, že neztratí naši důvěru jen proto, že míček skončil v síti. Potřebuje slyšet:

„Zkus to znovu.“

„Tohle byl odvážnej pokus.“

„Neboj, učíš se tím.“

Chyba není slabost. Je to síla.

Dítě, které se nebojí chyb, se učí rychleji, hraje odvážněji a zůstává déle ve hře. Nejen v tenisu, ale v životě.

Protože co jiného je tenis než malý trénink na život?
Chyby děláme všichni. Ale jen ti, kdo je dokážou přijmout, mohou jednou vyhrát.

Chcete z dítěte šampiona? Nezačínejte u techniky. Začněte u přístupu k chybám. Protože ty budou přicházet pořád. A je jen na nás, jestli budou děsit – nebo posilovat.

---

-tk-

6. června 2025