Často si myslíme, že naše činy vycházejí z našich přesvědčení. Že když něco považujeme za špatné, ozveme se. A když nesouhlasíme, tak to nedovolíme. Jenže realita českého tenisu ukazuje pravý opak. Lidé v našem tenise nereagují proto, že by souhlasili. Lidé nereagují proto, že si zvykli nereagovat. Podle zkušených lídrů na to má jednoduché vysvětlení: Naše přesvědčení vznikají z našich činů. A když nic neděláme, začneme věřit, že nic nejde změnit.

Dnešní tenisové prostředí je přesně tímto případem. Roky pasivity vytvořily pohodlný mýtus, že „to tak vždycky bylo“ a „nemá cenu se ozývat“. A právě na této setrvačnosti stojí všechny kroky, které dnes rezonují českým tenisem. Začíná to od snahy snížit počet delegátů přes rušení kontrolních orgánů až po netransparentní změny bez diskuse.

Nic z toho by nebylo možné, kdyby se komunita ozvala. Jenže ona se neozve. Ne proto, že by souhlasila, ale proto, že si odvykla jednat. A to není problém jednoho nebo dvou let. Je to problém, který tu vznikal dlouhé roky.

A tak se pomalu stává norma něco, co by normou nikdy být nemělo. Komunita se vzdaluje rozhodování. Kluby ztrácejí hlas. Hlavně ty malé a středně velké. Rodiče a trenéři rezignují.
A svaz se mezitím naučil fungovat jako uzavřený korporát, který kontroluje vše, ale téměř nikomu se nezodpovídá. Toto platí zvlášť pro posledních několik měsíců. To totiiž není náhlý kolaps.
To je výsledek tisíců malých neudělaných kroků.

Až jednoho dne zjistíme, že už nefunguje vůbec nic, nebude to kvůli jedné chybě.
Bude to kvůli tomu, že jsme příliš dlouho nic neudělali…

---

-tk-

5. prosince 2025