Věta, kterou slyšíte od trenérů, rodičů a dost možná i sponzorů. „Přišli jste si sem jen zahrát.“ Myslí se tím většinou: Nehráli jste naplno. Nebojovali jste. Nešlo vám o výhru. Jenže možná by to nemělo být výčitkou, ale pochvalou.

Jedno se musí přiznat – nikdy jsme neměli tak vybavené děti. Mají výplety, co používá ATP špička, rakety za šest tisíc, nepromokavé bagy a cestovní plány, jak kdyby jim bylo dvacet a hrály Challengery v Japonsku. Jenže pak přijdete na oblastní turnaj mladších žáků v Brodě a sledujete, jak se po třetím gamu jeden z těchhle malých „profíků“ složí. V hlavě, v nohách i v emocích. A začnete si klást otázku – kam se ztratil dětský tenis, co moje dítě bavil?

Malí dospělí

Když se dnes bavíte s rodiči, často slyšíte: „On hraje od pěti, má sparingy, mentální trénink, trénuje v hale i venku, 2 ročně soustředění kdovíkde.“ Dobře. Jenže výsledek? Dítě má pět dresů s logem Nike, ale sotva zvládne přehrát někoho, kdo hraje 3x týdně a má to prostě rád.

Místo dětí, které se učí hře a soutěživosti, máme klony dospělých profíků. Hlavní roli nehrají výměny, ale videozáznamy pro Instagram. Vítězství? Jasně. Ale hlavně aby to dobře vypadalo ve stories.

Víc show než zápas

Už dávno nejde o to, jak dítě zvládá změnu tempa nebo jak reaguje pod tlakem. Dneska jde o „kde trénuješ“, „kam jedeš na kemp“ a „kdo tě koučuje“. Dřív se poznal talent podle pohybu a chuti soupeřit. Dneska se pozná podle toho, kolik máš sledujících na profilu. A přitom – a to vám potvrdí každý trenér, který fakt rozumí dětskému vývoji – nejlepší děti bývají ty, co neměly tlak, ale měly zábavu. Jak jen nejdéle to šlo. Ano, v nějaké fázi si dítě, opět díky tlaku okolí, začne uvědomovat nějakou odpovědnost, možná příležitost a primární motiv, tedy „zahrát si“, postupně vyklidí pozici možnosti to někam dotáhnout.

Vyhoření ve 13 letech

Český tenis vždycky těžil ze šířky. Talentů bylo dost, ale ti opravdoví vyrostli z toho, že je tenis bavil i ve chvílích, kdy prohráli. Dnes se často díváme na děti, které ve 12 letech vyhrály kdejaký turnaj v cizině – a ve 14 už nehrají vůbec. Důvod? Tlak. Únava. Ztráta smyslu. Kolikrát za rok slyšíme od rodičů: „Nemá motivaci, nechce už hrát, možná to zabalíme.“ Tohle není normální. A není to vina těch dětí.

Kdo za to může?

Přímá odpověď? My všichni.

Kluby, co chtějí mít hned medaile, možná větší podporu od zřizovatele. Trenéři, co nedokážou říct „teď neřeš výsledky, pojď si to užít a neboj se udělat chybu“. A hlavně rodiče, co sledují žebříčky víc než vlastní dítě. Když dítě nemá prostor na chybu, na přirozený vývoj, na hluché období – nemůže růst. Nejde přeskakovat fáze. Ani v pohybu, ani v hlavě.

Co s tím?

Pokud se český tenis (a netýká se to jen českého tenisu, to samé platí pro hokej i fotbal) nechce v příštích letech dívat na prázdné turnaje dorostenců a úbytek hráčů s opravdovou vášní pro pohyb, resp. sport jako takový, musíme změnit přístup. Ne jen na svazu. Hned zítra – v každém klubu, na každém tréninku.

• Začněme stavět základnu, ne hledat jeden zázrak ročníku.
• Učme děti, že tenis je hra, ne zaměstnání.
• Přestaňme se předhánět, kdo byl v zahraničí dřív.
• A hlavně – nechme děti prohrávat. Ať si to prožijí. Ať si to zkusí samy obrátit.

Pak možná budeme mít míň dětí s logem Rafa, ale víc těch, co jednou budou chtít vyhrát jako on. Ne kvůli sledujícím, ale kvůli sobě.

---

-tk-

20. června 2025