Dnešní blog bude trochu jiný. Nepsal ho táta.

Ten, který tady už více než rok sdílí svoje postřehy, poznámky z kurtu, zkušenosti i názory, které často jdou proti proudu, ale nikdy mimo rámec fair play. Dnes mu je 65. A přišlo mi dobré ho právě dnes zastoupit. Ne kvůli oslavě, ale jako malý projev uznání.

Nebylo toho málo, co mě ve sportu naučil. Stál u mých prvních tenisových úderů, učil mě držet rovnováhu na lyžích, skočit salto do vody i přežít první hokejové tréninky. Věci, které jsou dnes mojí součástí, byly tehdy jen opakované pohyby pod jeho vedením. Byl náročný, přísný, ale nikdy ne bezdůvodně. Měl plán. V tu chvíli jsem ho možná nechápal. Dnes ho chápu víc než kdy jindy. A cítím určitý vděk.

Protože to nebyl jen trenér. Je to pan trenér – s citem pro hru, schopností naučit a hlavně vychovat. Dnes slaví jubileum, které si zaslouží respekt. Jeho texty nejsou jen o tenisu. Jsou o postoji. O respektu ke hře, k lidem, ke zkušenosti. O zodpovědnosti, která nekončí za základní čárou. A taky o tom, že i v systému, který se občas ohýbá pod tlakem, se dá držet rovně.

Za ten rok napsal stovky blogů. Kritických, věcných, někdy i ostřejších. Ale vždycky psaných s vědomím, že když člověk něco říká nahlas, má si za tím stát. Bez potřeby se zalíbit. A s respektem k těm, kteří nemluví nahlas vůbec – ale bez kterých by tenis nebyl tenisem.

Tati, díky za každé slovo. A za to, že se nikdy nesnažíš být dokonalý, ale důsledný. Za to, že víš, že práce trenéra nekončí na kurtu nebo na ledě. A že blog není prostor pro ego, ale pro diskuzi, která má smysl.

Dnešní blog je můj. Ale příští už bude zase Tvůj.

Přeju Ti, ať máš chuť a klid psát dál tak, jak to umíš – s rozmyslem, odstupem a přesvědčením, že má smysl říkat věci tak, jak jsou.

---

Tomáš Knížek

4. srpna 2025