Musím se vrátit, chtě nechtě, ještě k letošní návštěvě Wimbledonského turnaje z pohledu návštěvníka, který se jde do areálu pobavit a užít si to bez ohledu na výsledky svých favoritů. Již při vstupu do areálu je každý člověk uchvácen neskutečnou květinovou výzdobou, která je díky zkušenostem a schopnostem nejlepších zahradních architektů a zahradníků na té nejvyšší úrovni. Je monstrózní, vkusná, líbivá a přirozeně dokreslující atmosféru celého sportovního podniku, který patří k největším každoročním akcím nejen z pohledu upocených triček, ale i společensko-kulturní prestiže.

 A všude narážíte na tradice. Staré dřevěné lavičky u „malých kurtů“, původní dřevěné šatny, dřevěné sloupky na sítě včetně singlových tyček takového průměru, díky kterému by tomu u nás v Čechách neřekl nikdo jinak než singlové prkno, hráči v celí v bílém, absence reklamních panelů kolem dvorců vyjma diskrétního loga Slazenger či Rolex, ke kterým se tiše vplížilo i Emirates. A potom přijdete pod tribunu centrálního dvorce, který je vystaven na bytelných betonových základech z minulosti takového rozměru a kvalit, že mohou  nést zatahovací střechu. V útrobách opět narážíte na minulost. Nemyslím tím nic špatného. Spíše naopak. Jsou to velkoplošné tabule se jmény vítězů všech ročníků všech kategorií, ke kterým se v nedávné době připojily i desky juniorských, žákovských (U14), seniorských a invalidních šampionů.

Všude samé fotografie a jména, která vás vracejí do dob úplných začátků tohoto krásného sportu. Do doby prvního ročníku 1877 The Championships Wimbledon, kdy například u nás v Čechách byly ještě v živé paměti 11 let staré hrůzy jedné z největších válečných bitev 19. století, která proběhla u Hradce Králové 3. července 1866, tedy v čase konání travnatého megasvátku, a která přinesla smrt skoro 20 tisíc vojáků během jednoho dne!  A u těch tabulí si uvědomíte, že za dva roky to bude již 150 let od odehrání prvních mistrovských fiftýnů. Mám v živé paměti rok 1977, kdy se slavilo stoleté jubileum a za chvíli, tedy za dva roky, to bude číslo, které je až k neuvěření. Zvláště to, jak ten čas utekl rychle. Myslím těch dalších 50 let. Ale na druhou stranu to je také období, kdy přišly ty největší úspěchy Češek a jejich méně úspěšných mužských kolegů, které byly nastartovány triumfem Jana Kodeše v roce 1973. A které pokračovaly přes vítězné série Martiny Navrátilové  a prvenství Jany Novotné a Petry Kvitové až k dnešním dnům. Poslední dva ročníky ovládly opět naše bílé amazonky Markéta Vondroušová a Bára Krejčíková. A to nemluvím o deblech žen a mixech.

A tak si říkám, že tak úspěšné sportovní odvětví, kterému minulý režim spíše házel klacky pod nohy, vyprodukuje tolik úspěchů na základě obětování hlavně rodičů a organizátorů nepřeberného množství tenisových turnajů, má být opravdu na co hrdé. Tak jen doufám, že to bude pokračovat dále a že série nezdarů v týmových soutěžích dospělých není předzvěstí nějakého výsledkového úpadku!

---

Jiří Knížek

5. července 2025