Tak turnaj žen, který pořádáme jako 2. ročník Memoriálu Jany Bízové se nám chýlí ke konci. Zítra nám zbývají odehrát pouze finále dvouhry a čtyřhry. Nakonec nám vyšlo i počasí. Takže když ráno nebudou padat trakaře, tak si budeme moci všichni společně říci, že jsme památku mladé slečny, která tragicky zahynula ve svých 22 letech, uctili důstojným způsobem. A nemyslím my, jako pořadatelé z klubu Lob Bohnice. Ale všichni aktéři této povedené sportovní akce. Děkujeme i hráčům a jejich doprovodu. V neposlední řadě zástupcům sponzora, firmě DNS a Nadačnímu fondu Společné (K)roky.

S přibývajícím věkem se chování mění

A právě přes tu pohodu jsem si uvědomil, jak se mění charakter chování hráčů a jejich rodičů na turnajích či mistrovských zápasech družstev s přibývajícím věkem mladých tenistů. Všichni pořadatelé turnajů mládeže mi dají za pravdu. Největší peklo je v kategoriích baby tenis a mini tenis. Chápu, že spousta tatínků a ve velké míře i maminek rádi vidí své ratolesti jako úspěšné a vítězné typy. Všichni jsou na startovní čáře a do cíle nikdo nevidí, protože je velice daleko. Někteří dospěláci to již zažili se starším ze sourozenců, někteří teprve začínají pronikat do tajů tenisu a jeho specifického prostředí.

Nechci popisovat jednotlivé excesy, kterých je nepřeberné množství. Myslím, že je ani nedokážu všechny vyjmenovat. Faktem ale zůstává, že jak se děti dostávají do vyšších věkových kategorií, emoce postupně slábnou. Takže v mladších žácích to je vyhrocené hlavně na turnajích kat. B a A a na některých C-čkách, když se sejdou ti „správní týpci“. Starší žáci už v podstatě emoce projevují jen na některých B-čkách a přeborech, které jsou kvalifikací na „republiku“.

Emoce slábnou

V kategorii dorostu je hodně hustá atmosféra při některých zápasech oblastních přeborů, protože hrát Pardubickou juniorku je prestižní záležitost. Ale jak jsem již napsal, emoce slábnou a turnajové pohody přibývá. Takže když pořádáme naše speciální turnaje pro dospělé, které jsou sice nejnižší kategorie, tedy C-éčka, ale s dotací 80 až 200 tisíc korun, tak si nikdo nenadává.  Nikdo nekřičí, nevyvolává rozbroje a nehustí atmosféru. Jeden zvláštní jev ale nalézt můžeme.

Výmluvy místo hledání chyb u sebe

Dorostenci se sice chovají již umírněněji, ale často můžeme vidět hráče, jak se diví. Jak že to ten míč skočil? Proč nyní fouká zleva, když před chvíli vál vítr zprava, jak to mohl trefit a podobně? Prostě výmluvy namísto hledání chyby u sebe. Ale když takový dorostenec přijede na turnaj dospělých, kde se hraje o lepší peníze a kde vedle na dvorci je „frajer“, co už něco odjezdil, a ten si na nic takového nestěžuje, tak se najednou divíte. Ten samý klučina, který u vás na stejném místě hrál před dvěma měsíci, a musel jste mu dát i napomenutí za nevhodné chování, tak je najednou v pohodě. A to předtím hrál o body a nyní ještě navrch válčí o peníze.

Potom si řeknete. Ok má to cenu, dělat akce tohoto typu. Jednak ukážete, že organizovat sportovní podnik jde i jinak, než jsou zajeté standardy a můžete aspoň trochu ukázat cestu. Nakonec hlavně těm mladým, protože pro ně to nakonec vše děláte.

___________________________

Jiří Knížek

28. srpna 2024