Není to tak dávno, kdy čeští sportovní fanoušci byli skoro každý druhý prodloužený víkend během zimních měsíců nalepeni na obrazovkách svých televizních přijímačů, aby mohli sledovat výkony naši biatlonistů a biatlonistek v rámci závodů světového poháru či mistrovství světa a olympijských her. Důvod byl tehdy jasný. Střelci na lyžích z české kotliny patřili tehdy mezi ty nejlepší na světě. A kdo by si chtěl nechat ujít dekorování na stupních vítězů, když se mnohdy hrál „Kde domov můj“.

Když je člověk původem z malého národa, tak má vždy velkou radost, že právě jeho krajani to nandávají někomu z těch velkých, mocných, kteří mají hodně často lepší klimatické a materiální podmínky. Nezastírám, že jsem jiný. Vždy mě baví sledovat závody až do konce, i když se to právě nemusí vyvíjet příznivě pro naše barvy. Vždy jsem doufal, že by se mohlo něco stát, můj favorit by mohl chytit třeba už 3. dech nebo já nevím co. Ale když jsem sledoval zápolení našich děvčat v koncovce závodů , která bojovala s Laurou Dahlmeierovou, vždy jsem rezignovaně „odcházel“ od obrazovky, protože jsem si byl stoprocentně jist, že už je rozhodnuto. Že ji nikdo nemůže porazit. 

Představte si, že to byla vždy moje oblíbená závodnice, na kterou jsem se vůbec nezlobil, že naši trikoloru odsunula za německé barvy. Prostě jsem byl jejím fanouškem. Už sice nevím od kdy, ale vím přesně od jakého okamžiku. Laura tehdy byla členkou německé štafety a přebírala pomyslný štafetový kolík na první pozici a v tu chvíli vše nasvědčovalo tomu, že si Němky jedou zase pro jednoznačný triumf, zvláště když LD byla v tu dobu již ostřílenou závodnicí, která je rychlá a nedělá chyby. Jenže ona úplně vybouchla a musela snad dokonce na dvě či možná i tři trestná kola, což znamenalo absolutní propadák. Opravdu mi jí bylo tenkrát líto. Zvláštní je, že když by to potkalo Rusku nebo Norku, tak mě to nechává klidným. Ale tenkrát jsem, a ani nevím proč, začal Lauře opravdu fandit jako žádnému jinému cizinci ve svém životě.

Docela mě mrzelo, že tato sympatická dívka, která byla i velice kamarádská ke svým soupeřkám, ukončila svoji závodní činnost. Možná si řeknete, že to byla šance pro naše závodnice, ale já jsem litoval, že ji prostě nebudu na závodech vídat. O to více jsem sledoval její profily a četl zprávy o jejích nových aktivitách. Ale zpráva, která obletěla z kraje tohoto týdne celý sportovní svět mě šokovala. A předčilo to opravdu obě smutné zprávy z posledních dní, kdy jsme se dozvěděli o Ozzym a panu Krampolovi.

Nikdy jsem se s Laurou Dahlmeierovou nesetkal. Ale i z obrazovky na mě vyzařovala neskutečný proud pozitivní energie, díky níž si uvědomujete, co to je lidskost, přátelství, pracovitost a pokora. To všechno jsem z této nádherné bytosti opravdu cítil. Budeš nám všem chybět, Lauro!

---

Jiří Knížek

30. července 2025