Nedávno jsem se v jednom ze svých příspěvků zmínil o tom, že jsem byl docela překvapený, když jsem zjistil, že jeden z docela pohybově nadaných kluků, kteří k nám chodí vedle jiných sportů také zkoušet tenisové dovednosti, nedokázal vylézt na strom, který měl první větve ve výši zhruba jednoho metru. Moc dobře se pamatuji, jak naši kamarádi, kteří nedokázali „pokořit“ švestku, aby si utrhli nějakou tu slívu, byli v našich očích out. Vlastně tehdy jsme říkali „mimo“, protože jsme se v té době učili ve škole pouze ruštinu, kterou jsme doslova nenáviděli. A bylo to také v době, kdy jsme se do konce listopadu proháněli po sportovištích, kterými byli spíše dvorky mezi činžáky a nebo silnice přetnutá skautským lanem, které nám nahrazovalo síť, a přes které jsme hráli tenis. Každé úterý a čtvrtek jsme šli od šesti do Sokola a čekali jsme, až zamrznou rybníky v okolí Bohdanče, kde jsme potom odhrnovali sníh jenom proto, abychom si mohli hodinku zahrát hokej.

To bylo v 60. a 70. letech minulého století. V následující dekádě jsem již vychovával oba své syny v trošku odlišnějším prostředí i díky tomu, že jsem se z maloměsta přesunul do krajského Hradce Králové. Ale protože jsme všichni rukou společnou stále budovali rozvinutou socialistickou společnost, tak nebyl dostatek hal, abychom mohli každý den chodit trénovat tenis. Ale ani v letní sezoně to nebyla žádná idylka. Padla čtvrtá odpoledne a páni doktoři a inženýři, kterým skončila šichta, se hrnuli na kurty, kde již visely zavěšené jejich hrací známky na klubové tabuli. A myslíte si, že si správce v té době mohl dovolit panu doktorovi odmítnout službu ohledně zavěšení jeho známky? Zvláště, když měl malé děti, které byly často nemocné a potřebovaly lékařskou péči. A tak jsme volný čas využívali efektivně se zaměřením na různé pohybové aktivity, které jsme směřovali na volná sportoviště. Takže to byl fotbal, plavání, skákání na trampolíně, bandy hokej. Ale také běhání po lese a lezení po stromech s pozorováním přírody.

Jakmile se v září uvolnila jediná umělá ledová plocha v krajském městě, hned jsem šli bruslit a pokukovali po možnosti dostat se do hokejové kabiny místního HC. Ale to nejdůležitější bylo, že jsme ctili pravidlo, že když posledního září skončila tenisová sezona, tak jsme celý měsíc nesáhli na tenisovou raketu a o to více jsme se zaměřili na rozvoj pohybových schopností a dovedností. Ale dnes to je zcela jiné. Plně chápu provozovatele tenisových areálů, kteří se snaží co nejrychleji postavit nafukovačky, aby prodali co nejvíce hodin. Zvláště když v říjnu a na začátku listopadu jsou náklady na provoz skoro minimální. Je to stejné jako když majitel hokejové haly nerozpustí ledovou plochu a nutí hráče, kteří jsou registrování v jeho klubu, trénovali skoro celý rok včetně teplých měsíců od května do srpna. Moc dobře si uvědomuji, že si doslova kálím do vlastního hnízda, ale…(pokračování zítra)

---

Jiří Knížek

15. října 2025