Říká se, že nejlepší a nejpovedenější jsou ty akce, které jste neplánovali a zúčastnili jste se jich po rozhodnutí na poslední chvíli nebo někdy taky omylem. Sám bych mohl tuto teorii na několika příkladech také potvrdit. Jsou to často zážitky nezapomenutelné a v mnoha případech i nepublikovatelné. A naopak jsou akce, na které se těšíte celou dlouhou dobu od chvíle, kdy se rozhodlo o tom, že vůbec k takové události může dojít. Najednou zjistíte, že jste zklamaní z toho, co jste právě viděli, nebo čeho jste byli svědky. 

Do druhé jmenované kategorie patří včerejší utkání mé milované Slávie proti, i podle mnoha odborníků, v současnosti nejlepšímu fotbalovému klubu na světě. Na utkání londýnského Arsenalu jsem se těšil, protože jsem vždy obdivoval jeho hru, hráče, mezi které jednu dobu patřil i Sparťan Tomáš Rosický. Vždy jsem týmu ze severu Londýna držel palce v soubojích jak v Premier League, tak Champions League. To bylo ještě v dobách, kdy jejich stadionem byl slovutný Highbury, jehož některé tribuny jsou postaveny ve stylu Art Deco a jsou chráněnými památkami, po kterých se vždy proháněly poloochočené veverky. V současnosti hrají na novém Ashburton Grove, který většinou znáte pod komerčním názvem Emirates Stadium.

Ne, nejsem ten šílený fanoušek, který se domnívá, že jeho klub porazí všechny. Dokonce se někdy i stydím za skandování Tribuny sever, kdy se z ochozů ozývá: „My jsme Slavie, vy nejste nic!“. Stydím se tehdy, když Slávka hraje proti takovému klubu jako je Arsenal, jehož výsledky a historie jsou mnohem, mnohem bohatší a úspěšnější než mých červenobílých z Vršovic. Jsem si vědom současné síly hráčského kádru, který mimo jiné pramení z ekonomické síly celého klubu, z jeho trofejí a tradic.

Proto jsem očekával, že v úterý večer v Edenu vyběhne soubor, který bude hrát fotbal, na který se člověk těší a na který se tak rád dívám při přenosech z anglické nejvyšší soutěže. Férové tvrdé souboje vedené ve strhujícím tempu, kdy si jednotliví hráči nebudou pomáhat poleháváním na trávníku nebo neustálými diskuzemi s rozhodčím v případě, že se pískalo proti Kanonýrům. Prostě takové nechutné manýry, které snad nebylo zapotřebí, neboť vše nasvědčovalo tomu, že průběh utkání nepřekročí očekávání fotbalové veřejnosti. Ale stalo se a tak jsme byli svědky „výstřelků“, za které by špičkové profíky v Anglii vypískali.

Vše to vychází ze skutečnosti, že člověk, stejně jako ostatní tvorové, vždy dělá to, co mu okolí dovolí. „Doma“ by si to nedovolili, ale v Česku, kde ještě k tomu píská ze všeho vykulený arménský sudí, tak to si troufli hrát divadélko. Znovu opakuji, že jsem ani neočekával, že Slávisti něco uhrají. Ale opravdu jsem se těšil na kopáče, kteří ukáží, jak se to hraje. Bohužel, odcházel jsem zklamaný ne výsledkem, ale přístupem a způsobem vystupování Angličanů, kterým to právě rozhodčí umožnil.

Je to to samé, jako když máte určitá očekávání od nového vedení ČTS a poznáte, že to divadélko, kterého jste svědky, je něco úplně jiného než to, na co vás lákaly předvolební sliby. A je právě na těch všech okolo, co „hlavním hrdinům“ dovolí. Jednou to je rozhodčí, jindy členská základna, která má své zástupce na Valné hromadě. Tak na to nezapomeňte!

---

Jiří Knížek

5. listopadu 2025