Tak to máme za sebou. Myslím tím účinkování Slavie Praha v milionářské Premier League, ve které hráči sešívaných i my, jejich věrní fanoušci, čekáme již hodně dlouhou dobu na vítězství. To by nám mohlo dát pocit, že do exklusivní vybrané společnosti patříme nejen jako klub z Vršovic, ale že i náš český fotbal má tu kvalitu, která ho předurčuje k pravidelné konfrontaci s těmi nejlepšími evropskými kluby.

Poslední vystoupení Slávistů v kyperském Limasolu spustilo ohromnou vlnu komentářů, které jsou z velké části živeny odvěkou a nikdy nekončíčí rivalitou s fanoušky letenské Sparty. Proti tomu člověk snad ani nemůže nic namítat, prože o tom vlastně ten sport je. A to, že se objevují urážlivé komentáře s pohravými odkazy na výkony Slávie, je důsledkem dlouhodobé „fotbalové“ války, ve které si nemají co vyčítat jedni ani druzí. 

Mě na té celé věci spíše upoutalo to, že když se objevují obranné komenty červenobílých, tak mi to hodně připomíná komentáře některých rodičů během tenisových turnajů, kteří nejsou sto si připustit, že jejich potomek je opravdu horší než jeho soupeř. Často dochází ke kritice soupeře, ve které se svede neúspěch pomalu na kde co. Jak jste si určitě všimli, tak já osobně nejsem zastáncem akcelerace sportovního vývoje jenom kvůli bodům. A také si myslím, že dokáži posoudit, zda ten či onen hráč či hráčka na to mají či budou mít, až do toho trochu více „šlápnou“.

Ale když vidím a potom slyším obhajobu něčeho, co soudný člověk musí vidět i z dálky, tak si musí klást otázku, zda to není ta opičí láska, která dítě i jeho rodinu zatahuje do slepé uličky. Stejně tak se k tomu musí postavit i fandové fotbalového klubu a na férovku si říci: „Ok, v lize dobrý, ale když chceme jezdit ven, tak musíme něco změnit. Protože tam venku nám ujíždí vlak.“

V žádném případě se ale správný fanoušek nesmí ke svým „klukům“ obrátit zády, když se přestává dařit. Nejhorší je dokonce začít na své oblíbence plivat špínu a vyvolávat dusnou atmosféru v komunitě jedněch barev. Zde opět musím použít paralelu s tenisovými rodiči a jejich dětmi. Velice často se stává, že tatík (někdy i mamka) neskousnou vývoj zápasu, který směřuje k porážce vlastní krve a místo toho, aby povzbuzovali a podporovali, tak začnou vytvářet to dusno. Sami to znáte, jak to dopadá. Věšinou to urychlí konec a účinkování v soutěži, někdy je dokonce možné slyšet výrazy „nečum“ nebo „jdi pryč“.  Prostě chaos, dusno, vše špatně.

Tak by mělo pro všechny platit: „Fandi, ale zůstaň člověkem!“ Pro obyčejné fanoušky, ale také pro rodiče, kteří by měli býti těmi největšími a rozumnými fandy svých ratolestí.

---

Jiří Knížek

28. ledna 2026