V jednom ze svých minulých článků jsem psal o počtu turnajů a zápasů, které by měl mladý hráč či hráčka v závislosti na svém věku odehrát za jednu sezonu. Zároveň jsem ale podotkl, že když klub nebo oddíl je pořadatelem většího množství turnajů, tak je velice výhodné pro hráče a jeho trenéra absolvovat co největší počet těchto akcí s minimálním nárokem na unavující cestování a povalování se po cizí klubovně při čekání na další utkání. Odehrát si zápas v prakticky tréninkovém rytmu s důrazem na herní projev za bedlivého dozoru kouče. Potom bych ani taková utkání do kategorie zápasů nezahrnoval, ale spíše bych je přirovnal ke sparingovým soubojům, ve kterých o něco jde. Na druhou stranu jsou jakousi přípravou na určený turnaj, kterému tým okolo mladé naděje určil největší důležitost. 

Přípravných zápasů není nikdy dost

Já osobně jsem velkým zastáncem co největšího počtu takovýchto přípravných zápasů. Zvlášť, když časové a fyzické zatížení tímto způsobem nepřekračuje nějakou škodlivou hranici a je součástí tréninkového cyklu. Proto jsem velice často a rád využíval při vedení svých svěřenců příležitost, kdy jsme na Lobu pořádali dva turnaje během víkendu. S tím, že jeden z nich začínal již v pátek odpoledne. Potom bylo velice přínosné nechat hrát svého koníka již v podvečer víkendu. A vlastní turnaj absolvovat v sobotu a neděli s vědomím, že jako můj domácí hráč měl vždy možnost časově stihnout jakýkoliv časový vývoj obou souběžných akcí. 

Ne každý má ale tuto možnost. A potom je potřeba odehrát dostatečný počet sparingových setů, které hráče dostatečně připraví k ostrým zápasům. Ale jedině tehdy, pokud je zajištěn dostatečný dozor ze strany trenéra. Ten by měl sledovat vývoj herních a taktických dovedností svého svěřence.  To, že se to neděje, víme skoro všichni.

Pozvete parťáka na sparing a za hodinu jde z kurtu

Co mě ale doslova přivádí k nepříčetnosti je situace, kdy si pozvete na sparing parťáka. Dáte k dispozici halu s prakticky neomezeným časem. A po 55 minutách vidíte frajera odcházet z kurtu se slovy, že je zvyklý hrát hodinu a že mu to stačí. Nevím, zda takovémuto hráči někdo vysvětlil, že na sparingu je důležité dohrát set nebo zápas do koncovky. Ta má totiž jiné nároky na psychiku. Tudíž i na provádění úderů než výměny hrané na začátku hodiny s vědomím, že o nic nejde. A je mi to v podstatě fuk. Já naopak nutím hráče, pokud stihnou set a zbývá jim deset, dvanáct minut, aby odehráli ještě alespoň jeden TB. 

Nevím, třeba jsem moc stará škola, která nás učila si vážit každé minuty strávené v hale třeba i v době nedělního oběda. Protože jindy jsme se v zimním období na dvorec nedostali, ale znáte to. Je jiná doba a měřítka zájmu a vlastního nasazení se dosti změnila.

---

Jiří Knížek

12. listopadu 2024