Nestává se mi často, abych musel v ranních hodinách zajíždět do centra Prahy. Dnešní ráno se věci vyvrbily jinak. Nejenže jsem byl donucen sednout do auta a projet „stověžatou“ v době začínající dopravní špičky. Aby to stálo všechno pěkně za to, tak se mi věci zkomplikovaly a já se za necelé 2 hodiny vracel zpět na ten náš bohnický kopec. A jak jsem se pohyboval přískoky vpřed, upadl jsem do úplné beznaděje. Z něj mě probralo houkání záchranné služby a policejního auta právě v době, když jsem míjel Štvanici.

V tu chvíli jsem si uvědomil jaké pocity asi musejí mít rodiče malých tenistů, kteří musí své ratolesti dovést na trénink v centru Prahy. Když si člověk uvědomí, že tenisovou naději musíte vyzvednout ve škole nebo ve školce, kam se musíte nejdříve nějak prokousat. Následuje boj o pozice v následné koloně ve směru Štvanický ostrov. Rychlý příklus ke kurtu či hale, s vyplazeným jazykem převléct, přezout a s omluvou, že dnes to stálo za prdlačku, omluvit potomka z nedostatečného rozcvičení před samotným tréninkem. Následné telefonáty manželovi jak probíhala cesta a samozřejmě do práce, že ty termíny nějak zvládneme. 

Rychlé kafíčko u automatu se stejně vytíženou (nebo spíš přetíženou) kolegyní – matkou (někdy i otcem). Honem převléct do suchého a hurá domů. Po cestě nákup a  doma něco uvařit, aby si starej nestěžoval, že dojídá jídlo od neděle. Naučit se s dětmi do školy, protože ta stará učitelka si vymýšlí neskutečné kraviny. U toho vypálit pár pohlavků drzému spratkovi, který si ničeho neváží. A… na rodinné drama je zaděláno. 

No a potom se kouknete na místa odkud pocházejí naši nejlepší tenisté. Mladá Boleslav, Beroun, Louny, Plzeň, Přerov, Vsetín, Hradec Králové, Ivančice, Fulnek. Přesně tak, všude to jsou místa, kam si mladý sportovec klidně dojede na kole. Nestojí toto za zamyšlení?

---

Jiří Knížek