Je cosi shnilého v tenise českém
Díky jednodenním pololetním prázdninám se o tomto víkendu sportovalo na mnohých sportovištích o jeden den více. A tím pádem jsem měl příležitost zhlédnout i jiné sporty, než je tenis. Jednalo se o softball, kopanou a lední hokej. Prostě sporty, ke kterým mám blízko jak díky svému mládí, tak současné spolupráci našeho klubu se Softballovou asociací České republiky.

Baví mě sledovat zaujetí dětí pro sport, jejich nasazení, bojovnost, šikovnost, ale také projevy kamarádství pramenící jak ze spolupráce na place tak i díky vztahu rodičů i mezi jednotlivými soupeřícími týmy. Mé pozornosti neunikají ani projevy podpory malých sportovců od trenérů, ale také od rodičů vlastních i těch, kteří přišli podpořit ostatní členy týmu. Někdy to byly boje doslova na „život a na smrt“, kdy šlo o vše a v sázce bylo i celkové vítězství v turnaji. A znáte to. Nikdy se nepovede nic na 100%, zvláště v kolektivním sportu ne. Hráč může být naštvaný na sebe i na spoluhráče, že mu nenahrál nebo naopak neproměnil šanci, kterou mu malý hrdina připravil. A všichni stále fandili a povzbuzovali, chválili a hnali tím do dalších bojů, i když se právě moc nedařilo nebo naopak mnozí šíleli radostí, když to klapalo na „jeden dotek“.
Ale ani jednou jsem nezaslechl: Nech mě být, běž pryč, nemluv na mě! Jaký je to kontrast s tenisovými turnaji, kdy člověk zaslechne i hesla mnohem peprnější, než právě tato. Dokonce často vidím jednoho z rodičů, někdy i oba, jak si čtou či pracují na počítači v klubovně a raději nechávají svou ratolest samotnou, aby případná porážka nebyla jejich vinou. V takových chvílích si často vzpomenu na hodiny literatury a jednu z prvních zmínek o Shakespearově Hamletovi. Snad každý zná Marcellusovu větu: „Je cosi shnilého ve státě Dánském“. Tak nevím, zda se to netýká také dnešního tenisu.
Jiří Knížek
4. února 2025