Pozdě, ale přece. Doma není nikdo Prorokem. Dvě pořekadla, která by se dala napasovat na jednu část dnešního programu tenisového turnaje na Spartě v pražské Stromovce. V rámci vyplnění přestávky byla Janu Kodešovi předána Plaketa Karla Koželuha, která je určena pro osobnosti českého tenisu. Možná vás napadne i jiné pořekadlo, ale mě hned z voleje napadla pouze ta dvě výše uvedená, protože ona dvě totiž nejvíce vystihují tragikomičnost celé situace.

Jediný muž, který pro náš tenis získal Wimbledonský titul ve dvouhře, dvakrát dokázal zvítězit na Roland Garros a byl členem vítězného týmu, který pro tehdejší Československo získal poprvé v historii Salátovou mísu, byl oceněn jako osobnost, která toho hodně udělala pro tenis v české kotlině. Normálně by to byl spíše smutný příběh. Ale sám oceněný, který byl z plakety rád, což také svými slovy potvrdil, si tak trošku rýpnul do vedení ČTS, že to trvalo tak dlouho.

Komentátorce České televize stačil vyjmenovat, která ocenění za své výkony po ukončení aktivní kariéry získal a taky kdy. Konkrétně pocta od Americké asociace získal již v 80. letech. Potom ještě následovaly uvedení do tenisové síně slávy a ocenění Olympijského výboru.

Tím nechci kritizovat pouze současné vedení, které již rok vede naše kroky po tenisových kurtech k zářným zítřkům. Týká se to všech šéfů a jejich členů výkonných výborů, a různých komisí a oddělení, které přišli právě po ukončení funkce Jana Kodeše ve vedení svazu. A i když si náš jediný wimbledonský vítěz do svazu trošku rýpnul, tak bylo vidět, že má z ocenění radost a s pokorou ho přijmul. A právě o té pokoře se zmínil i během otázky moderátorky, co je potřeba, abyste mohli vyhrát turnaj velké čtyřky. Vedle pracovitosti, ctižádostivosti to je právě ta pokora.

---

Jiří Knížek

25. července 2025