„Nová doba!”, vykřikoval číšník v již zlidovělé komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag. A to se tehdy začala teprve odehrávat divoká devadesátá léta minulého století. Nikoho ani nenapadlo, že podnikatelé, kteří se kolem nás začali míhat s minimálně třiceti kilogramovým kufrem v levé ruce a telefonním přístrojem velikosti půlky cihly v pravé tak, aby všichni viděli, že právě telefonují z přenosného zařízení, které mu sice dělá ve financích větší vír než pětilitrová amerika, ale dělají v té době důležitý dojem, tak právě tito lidé roztáčejí kola mobilní komunikace. Spirála vývoje se zrychlila a tak se zmenšením technologií a rozvojem internetu jsme se dostali do dnešních dnů, kdy je mobil nedílnou součástí života.

Určitě se většina z vás někdy potýkala s pocitem jakési nejistoty. Když jste nemohli nalézt smartphone, či když jste ho dokonce zapomněli doma a nyní nevíte co dělat, když jste 10 minut cesty od bytu. V podstatě jsme začali být závislí na přístroji, který nám měl sice ulehčit život, a zajisté i v mnoha směrech jej ulehčuje. Na druhé straně se projevují příznaky závislosti na tomto výdobytku civilizace. Snad v každém směru života. A tedy i sportu, sportující mládeže nevyjímaje.

Rozcvička na úkor vyššího levelu

Každý rozumný rodič ví z odborné literatury či bulvárních plátků o škodlivém účinku mnoha hodinového sledování displeje. A přesto se během tenisových turnajů nebo při mistrácích naskýtá stále stejný obrázek při pohledu do klubovny. Všichni mladí v hloučcích, kolikrát ani nemluví, ale komunikují. A představte si, že třeba se spoluhráčem, který sedí proti němu u jednoho stolu! No samozřejmě, že přes nějakou appku. Jindy se zase skupinka nemůže odtrhnout od průběhu sdílené hry. A vše jde stranou. Soustředění na nové utkání, regenerace a odpočinek. Dokonce i rozcvička, která je kolikrát odbyta během pěti minut a to ještě pod nátlakem. Jednou jsem na turnaji zažil i skreč pro pozdní nástup k utkání. Ano, také kvůli koncovce jakési důležité hry a postupu do vyššího levelu.

Moudra přes SMS

Kolikrát si říkám, že když rodiče utrácejí takové peníze za tréninky, pronájmy hal, cestovné a startovné, tak že si nevynutí na svých ratolestech jakási pravidla chování ve vztahu k investici finanční i časové. Na druhou stranu jsou dokonce tací rodiče, kteří při respektování pravidla nezasahovat do tréninkové jednotky, posílají svá moudra přes sms. No a koučink přes mobil, tak to je snad ten největší úlet. Myslím, že to jste zahlédli snad všichni. Ti rodiče, kteří si myslí, že nad mladým člověkem vyzráli díky uzamčení  komunikace či sledování prosurfovaných hodin, tak ti by si měli uvědomit, že restrikce jsou vždy pozadu za pokrokem. Půjčený mobil, kolikrát i za úplatu, sdílení přístupu a mnoho dalších fint vás nechávají v bláhové naději, že to máte pod kontrolou.

Doba se mění

Ale vraťme se na začátek. Doba se mění. A určitě se mnohem více změnila našim ročníkům narození z 60., 70. a jistě i 80 let. Moji rodiče mi nikdy žádný sport nezakazovali. A myslím, že mě podporovali stejně jako otcové a matky mnoha mých spolužáků a kamarádů. V té době byla jakási móda kouření. A každý to chtěl vyzkoušet. I když jsme věděli, že to je škodlivé a návykové. Někdo to pochopil a starší členové rodiny mu to nemuseli dvakrát dlouze vysvětlovat. Mnoho jich to pochopit nechtělo a nic v přístupu k cigaretám nezměnili. A nepomohly ani restrikce! Zvlášť když po otcově výprasku byl dorostenec o to zajímavější pro skoro celou dívčí část svého okolí.

___________________________________________

Jiří Knížek

21. srpna 2024