Pátek 13., to měl být podle pověrčivých lidí tragický den. Ale ono jak se to vezme. Konkrétně ve sportu. Když jeden vyhraje, tak druhý musí zákonitě prohrát. Takže když jsme dnes získali zlato v rychlobruslení mužů na 10 km díky výkonu Metoděje Jílka, tak ten pátek 13. byl smolný pro zbytek závodního pole. Zde je nádherně vidět, jak je to vše relativní. Někdo má smolíka za stříbro, jiný nebo spíše jiná je spokojená, že nebyla poslední a druhá Eva Samková je šťastná ze stříbra jako ze zlata.

Tímto jsem si udělal oslí můstek, abych se dostal k Martině Sáblíkové. Světové superstar a jejímu nástupci, který získal svůj první olympijský triumf, u kterého nemusí zůstat. Spíše si myslím, že nebudeme muset začít závidět obyvatelům jiné země zlaté olympijské medaile, na které jsme si díky rodačce z Vysočiny zvykli. Ale vraťme se k té relativitě. Celý svět nechápe, jak je možné, že u nás vyrostli takoví rychlobruslaři, když nemáme jedinou rychlobruslařskou halu, která podle některých měla někde ve středních Čechách dávno stát.

Ono to je totiž o přístupu, o pracovitosti, o talentu, o odříkání. Prostě to je velká množina věcí, které obyčejný divák nevidí a ani si neuvědomí, co vše za takovým vítězstvím stojí. Ví to moc dobře Martina Sáblíková, která ve svých počátcích trénovala v takových podmínkách, jaké by dnešní mladí začínající sportovní hvězdy a jejich rodiče nebyli snad ani sto překonat. A jak myslíte, že trénoval Metoděj. Myslíte si, že od prvopočátku jezdil trénovat pouze do vrcholových supercenter, o kterých se dočítáte ve zprávách o tréninkových kempech těch nejlepších? Určitě ne. Dokonce se k ledové ploše dostal přes in-line bruslení na rozpálených asfaltových plochách, které mnohdy vystřídal vichr, zima a déšť.

A jak si takhle o tom všem přemýšlím, vejde k nám do klubovny jeden tenisový trenér, který jde omrknout naše betonové kurty. Prý z toho důvodu, že tatínek jeho jednoho svěřence, který se k nám přihlásil na C-čko starších žáků, dostal info, že to je prý bez nátěru a tím pádem hrozně rychlý povrch. To víte, že mi to nedalo a vyšpionil jsem tohoto tatínka, který je ochoten platit jednoho z nej… trenérů. Zřejmě, aby kluka dostal tam nahoru. Ale věřte, že tudy cesta opravdu nevede, ale věřte tomu, že vychovat opravdu dobrého tenistu lze i na površích, které některé rodiče přivádějí na pokraj infarktu. Já takovému jednání říkám opičí láska, ale možná to znáte taky „jako lhaní do vlastní kapsy“.

---

Jiří Knížek

13. února 2026