Náš třídní profesor na pardubickém gymplu, kterého jsme familiérně a s láskou oslovovali a vlastně i po jeho smrti stálo o něm mluvíme jako o Liborkovi, měl mnoho poupravených přísloví a hlášek. Mnohdy jim rozuměli pouze ti, kteří se nechali ovlivnit jeho matematickou ideologií a humorem. Jedna taková hláška, kterou dodnes rád používám i já, zní: „Lidé jsou dvojí, blbé a pitomé“. Tím nechci říci, že lidstvo spěje ke svému zániku, protože blbci a pitomci nemohou svět nikam dovést, ale že lidé jsou dvojí a ten zbytek je ten „matematický humor“.

Pokud se zamyslíte nad tím, z koho se skládá lidská populace, tak dojdete k tomu, že určitou skupinou jsou i sportovní fanoušci. Dá se říci, že pro tyto dělení platí stejně jako pro všechny tvory, kteří se řadí do rodu Sapiens Sapiens. Jen nevím, jakou mám určit dolní hranici IQ. Protože to, co se odehrálo po utkání italské basketbalové ligy, mohli způsobit opravdoví idioti s hodnotou IQ hodně se blížící nule, kteří neunesli porážku svého týmu a hodili do čelního skla autobusu hostujícího celku cihlu. Následkem tohoto incidentu zemřel 65 letý záložní řidič, který v tu dobu ani neřídil, ale seděl na sedadle spolujezdce. Nyní policie prošetřuje, kdo byl tím „odvážným“ vrhačem z davu, který se pro jistotu ještě skrýval v přítmí příkopu.

Možná to byl i úplně obyčejný kluk nebo táta od rodiny, který by v běžném životě nic takového neudělal. Ale znáte to. Dav a anonymita udělají své. Zvlášť v kombinaci s alkoholem a frustrací z porážky. Ale taky to mohl být násilník, který nemyslí nikdy. Je to stejné nebo podobné, jako když jdete na fotbal do Edenu a žasnete nad choreem Tribuny sever. A potom se za týden koukáte na telku a tam výjezdní skupinky slávistických fans zdemoluje svůj sektor včetně vytrhaných sedaček. A protože každý výkon má svoji stupnici, tak podle těchto chorých mozků je zřejmě nejhodnotnější vykopnutí dveří na toaletách a rozbití pisoárů a záchodových mís. 

Potom tu máme tu druhou skupinu, která se sportem baví. Tito fanoušci mají i své favority, ale dokáží přijmout porážku a poblahopřát k vítězství soupeři. Samozřejmě, že se tetelí blahem, když se tým nebo jedinec, kterému drží palce, pohybuje na vítězné vlně a v těch nejvyšších patrech sledované soutěže, která nemusí být tou nejvyšší na světě či v rámci sportovní asociace.  Ale také umí konstruktivně hodnotit neúspěchy svých barev a nechtějí hned měnit trenéry po několika nevydařených zápasech. 

Věřím, že do této kategorie patří i ti, kdo nemají z rovna v lásce dánského tenistu Holgera Runeho, který se vážně zranil během stockholmského turnaje. Protože, když vidíte lidskou bolest pramenící z vážného zranění, tak raději reel, který vám nabízejí média, přejdete a ani se nechcete dívat, jak ke karambolu došlo. V minulosti mi utkvěly v paměti dva takové momenty. Jedním z nich byl těžký úraz kotníku Tomáše Šmída a pak stejné zranění Michaela Sticha. Oba dva profíci byli každý na jiném břehu mých oblíbenců. Ale oběma jsem držel palce, aby se co nejdříve uzdravili a mohli opět svými výkony bavit a nebo taky štvát spoustu těch, kteří se sportem opravdu baví. A to přejme i Holgerovi. 

---

Jiří Knížek

20. října 2025