Wimbledon máme za sebou a nyní se vracíme do běžného života tenistů. Tedy do kolotoče mládežnických turnajů. První na ráně je mistrovství ČR dorostenců pod názvem Pardubická juniorka. Při pohledu do startovní listiny jak chlapců tak dívek jsem začal přemítat, jak dlouho jednotlivé hráče znám, na kolika turnajích startovali u nás na Lobu. Při tom jsem si snažil vybavit z jakého pocházejí klubu, kolikrát změnili klubovou příslušnost a zda to něčemu prospělo.

Zabrousil jsem do několika ročníků zpětně, abych se podíval, jak že nám to ti hráči výkonnostně rostli. Nebo naopak. Nechci tady vynášet soudy, ale zajímá mě, jaký na to mají názor rodiče a samotní mladí tenisté a zda si to vůbec zpětně uvědomují.

V podstatě hráč, či spíše rodiče mladého tenisty, mají dvě možnosti. Jakmile hráč začne trošičku „trefovat“ balóny a uvědomí si, že by mohl brázdit tenisové areály nejen v Čechách, neunikne pozornosti svého okolí. A dojde na rozcestí. I když ještě nic nedokázal, ale má dobré podmínky pro trénink ve svém malém mateřském klubu, zůstat a dále výkonnostně a výsledkově růst. S tím, že klub je rád (doufám) a  snaží se okolo takového jedince postavit určitou skupinku dětí. Ty většinou nejsou takové úrovni, ale když v klubu registrují i starší hráče, tak jsou vhodným parťákem. Ke společným tréninkům, sparingům a nakonec jsou základem družstva i vyšší věkové kategorie, kde daný jedinec dostává díky své výkonnosti příležitost hrát se všemi důsledky. Včetně motivace ještě mladších jedinců, než je on sám a utváří kolem sebe, i díky práci mateřského oddílu jakési klima, za kterého těží všichni členové klubu. Na turnaje si jezdím, snažím se zlepšovat svoji hru a hlavně mě to baví. Protože jsem poznal, že tenis je hra! Potom se to může nakopnout a ejhle… Najednou dokážu držet krok i s těmi z VELKÝCH klubů! Následně přijde šance do takového klubu přestoupit za již přesně definovaných podmínek. Podmínek, které si rodiče, hráč a nakonec i trenér dokáží určit jako prioritní.

Anebo rodina podlehne vidině členství ve velkém klubu. Většinou jsou nabídnuty určité materiální podmínky (hala zdarma, sparingy, aktraktivní soustředění…), ale po určité době je na hráče kladen tlak, aby svoji kvalitu dokazoval umístěním na žebříčku a tak se rozbíhá kolotoč honby za body. Někdo to řeší chaotickým lítáním z turnaje na turnaj. Jiný vyhledáváním pouze těch „kvalitnějších“ akcí, kde je možné snadno získat body, když se povede los a seženu dobrého parťáka do debla.  Někdo se dokonce začne vyhýbat hráčům své věkové kategorie s tím, že starší hrají kvalitnější tenis! Body někdy přicházejí, jindy ne. Spirála nepochopitelných rozhodnutí se roztáčí a na konci září všichni čekají, jak to vlastně dopadlo. Každý přepočítává body, zda ho systém neošidil. Ale pomohly body k celkovému  zlepšení výkonnosti? Posunul hráč své kvality o stupínek výš, nebo ho dohnali ti z neznámých oddílů, ačkoliv letos jsou na žebříčku ještě za mnou?  A co příští rok?

Jak byste se rozhodovali vy, pokud byste došli na rozcestí?

________________________________________________________________________________________________________________

Jiří Knížek