Carlos Alcaraz je venku z US Open. Nepřesvědčivý výkon předvedl i v Cincinnati. Tam nejen své fanoušky, překvapil záchvatem vzteku po prohraném fiftýnu a dlouho trvající sérií tvrdých úderů raketou o beton zcela zrušil svoji Babolatku. Na sítích se hned rozjela diskuze o psychice hráčů.  Mladého Španěla v mnoha diskuzích lajků i odborníků srovnávají se svým starším kolegou Nadalem. O něm se traduje, že nikdy v dospělosti nezlomil raketu. Ale že v mládí to bylo trochu jinak. 

Tak už na to taky máme

Já osobně takovéto výrony emocí rád nemám. Své svěřence jsem vždy vedl k takovému chování, aby se podobných excesů vyvarovali. Ve velké většině případů to nepřispívá ke zlepšení výkonnosti a obrácení vývoje hry. Ani k vylepšení svého image (pokud se dorostenec nedomnívá, že chychotající se slečna vedle dvorce je unešená jeho bombarďáckou exhibicí). A už vůbec to nepomáhá rodinnému rozpočtu. Zvláště když neovládající se individuum rozmlátí za sezonu více jak jeden kousek. Na druhou stranu jsem zažil jednoho tatínka, který s prokazatelnou radostí u mě objednával novou kosu s „vědomím”, že ten jeho kluk už „taky na to má”. To tenkrát ještě netušil, že z jeho klučiny se vyklube doslova vyhlášený lamač raket. Jak to má s dívčími srdci nevím. Ale určitě díky destrukci sportovního náčiní moc bodů nezískával. 

Vedle těchto nekompromisních násilníků jsou takoví ti jelimánkové. Ti jsou také za sezonu schopni realizovat pár zářezů. Před rodiči se vždy diví, jak je možné, že jim vyplétač raket oznamuje praskliny na rámu. Vždyť přeci nikdy raketou nehodili. Ale těch ran do pásky sítě a pěkně co největší intenzitou. Jakoby nevěděli, že bílá tkanina je vyztužená ocelovým lankem, které jen tak nepraskne! 

Kde hledat příčiny?

Ale kde hledat příčiny takovéhoto jednání? V tréninku? Ve škole? To snad ani ne. I když jsem zažil několik trendů odkazujících na školu jako na příčinu neúspěchu potomka. A nebo taky ve výchově. Neúcta k soupeři, neschopnost prohrávat, nevážení si finanční a materiální podpory ze strany rodiny, někdy i klubu a sponzorů. A právě ten poslední důvod jsem si uvědomil dnes při třídění zapomenutých věcí. Těch, které jsme za poslední sezonu nashromáždili u nás v klubovně během tenisových turnajů, kempů, ale zřejmě i běžného provozu. Představte si, že to bylo neuvěřitelných 132 kusů oděvů, čepic, párů bot, ale také zimní prošívané bundy. Jedna dokonce v hodnotě 8 tisíc korun! Z textilu stojí ještě za zmínku tepláková souprava, kterou nepořídíte pod 7 tisíc. 

Je jasné, že dítě by si mělo zodopovídat za svoje věci. A žádný rodič by neměl za svým potomkem pobíhat a kontrolovat, zda si vše zabalil. Ale na druhou stranu není normální, aby tolik dětí zapomnělo tak velké množství věcí a rodičům to nechybělo. Anebo tomu nepřikládají takovou důležitost a vztah k věcem a tedy i tenisovým raketám není jejich prioritou ve výchově.

____________

Jiří Knížek

2. září 2024