Organizace lžou pořád. Ne velké, dramatické lži, ale malé, nevinné „polopravdy“. Ty, které vypadají jako standard. Jako třeba: „Vaše volání je pro nás důležité. Aktuálně máme mimořádně vysokou zátěž.” Nebo: „Šéfkuchař právě připravil toto jídlo speciálně pro vás.” Znáte je, že?

Vezměme si český tenis. Štvanici, naši centrálu, kde pravidla, sliby a politika řídí život hráčů i funkcionářů. Kolik polopravd tam denně vznikne? Kolikrát už jsme slyšeli o transparentnosti, o novém směru, o lepších pravidlech? Jenže skutečnost? Stejné tváře, stejné praktiky.

Život přináší různé příběhy, které si mnohdy jsou až moc podobné a ve skutečnosti jsou pro účastníky velmi závažné. Někdy se v nich jedná přímo o život, jindy o trvalé poškození zdraví, někdy o profesionální budoucnost a mohl bych vyjmenovat spoustu jiných dopadů, které způsobuje jeden z takových vzorců. Před mnoha lety se stala v Královehradecké nemocnici příhoda, kdy operující lékař vyjmul pacientovi zdravou ledvinu namísto té, které byla zasažena nevyléčitelnou chorobou. Možná se na tuto kauzu mnozí z vás pamatují a také si jistě vzpomenou na průtahy, které vedení nemocnice způsobovalo pozůstalým po nešťastné pacientovi, když se neustále odvolávalo proti rozhodnutím mnoha orgánům stran výplaty odškodnění. Ale nakonec muselo před fakty a hlavně před veřejným míněním kapitulovat. 

Já jako pardubák jsem pro změnu měl podstoupit operaci menisku, ale v konkurenčním zařízení. Tedy jak všichni asi pochopíte, v Pardubické nemocnici. Než jsem byl odvezen na operační sál, tak jsem se raději všech okolo několikrát zeptal, zda je ze všech záznamů zřejmé, že má být operováno levé koleno. Jaká byla moje úleva, když po probuzení z narkózy jsem zjisti, že vše je tak, jak má být. Ale teď si představte, jak se vlastně vyvíjí situace na centrále našeho českého tenisu. Několikrát jsem ve svých příspěvcích zmiňoval nutnost obměny pracovníků, kteří v podstatě za minulého vedení byli spíše přítěží než jakýmsi hodnototvorným prvkem. Také jsem zdůrazňoval nutnost vypsání výběrových řízení na pozice nových manažerů, nezatížených starým způsobem práce a kteří budou mít chuť pracovat pro asociaci jednoho z našich nejúspěšnějších sportů.

Pokud tedy konečně někdo z nového triumvirátu zveřejní závěry auditů, které nám měly ukázat kudy běžel zajíc. A ono stále nic. Žádné závěry, žádná výběrka. Ale pozor! Ze svazu jsou odejiti lidé, které mnozí z vás znali. Třeba jenom po telefonu či dokonce z emailové korespondence. Konkrétně mluvím o paní Brožové a panu Kleinovi. Lidé, kteří seděli v jedné z kanceláří a prováděli dennodenní nádeničinu ohledně vyřizování registrací, zpracovávání výsledků turnajů a hodnocení výsledků do žebříčků. Lidé na které já osobně nemohu říci jediné špatné slovo. Prostě vždy ochotní vyřešit jakýkoliv problém kolikrát i doslova v hodině dvanácté! Ale kdo je má nahradit?

Nejsem si jistý, zda někde proběhlo oficiální výběrko v rámci jakési restrukturalizace. Nebo budou uvolněné pozice nabídnuté někomu známému či dokonce někomu za odměnu? A co ti lidé k jejichž práci je spousta výhrad a kteří si pozici udrželi i s novým vedením, které nám na valné hromadě ale i před ní představovalo budoucnost v jiném duchu?

Nepřipomíná vám to náhodou tu smutnou historii ohledně zdravé ledviny? Mě tedy hodně. A myslím si, že i každý, komu záleží na tenisu v Čechách, by se měl začít ptát. Stejně jako já se ptal v těch Pardubicích. Aby jsme se náhodou neprobudili a…

---

Jiří Knížek

30. prosince 2024