Tento víkend byl v našem klubu Lob S.A. Bohnice ve znamení stavby nafukovaček. Kdo to zažil na vlastní kůži tak ví, že to je spojeno s docela namáhavou prací, trochou chaosu a nedorozumění při komunikaci, zvlášť když máte jako brigádníky cizince. Přesto pro mě byla neděle nakonec takovým tím hezkým podzimním dnem spojeným s příjemnými pocity.  

Začínalo se na opuštěném sportovišti

Tím prvním byl fakt, že z našich „malých kluků“, kteří u nás začínali s tenisem před 6 až 8 lety, vyrostli zdatní dorostenci. Dorostenci, kteří se nebojí ani fyzické práce. A sami se nabízejí na brigádu při náročné fušce a jasně dávají najevo, že to nejsou nějaké pražské panenky, které stačí ofouknout a je malér. Člověk potom má i pocit dobře vykonané práce. Když si uvědomí, že jsme začínali na opuštěných sportovištích, o které neměl nikdo zájem. Dnes zde máme výbornou partu mladých lidí, která si velice rozumí i mimo tenisový areál a podniká spoustu mimosportovních akcí. 

Láska ke klubu

Je to jako vzpomínka na jeden rozhovor, kde se mě ptali, z jakého největšího úspěchu svého svěřence jsem měl  či mám největší radost. A moje odpověď tazatele, myslím, velice zaskočila. Řekl jsem mu, že jsem v Hradci Králové trénoval klučinu, který hrával velice kvalitní tenis. Ale po svých 20. narozeninách se začal věnovat rodinnému podniku. Stal se z něho velice úspěšný podnikatel. Ale láska ke klubu, ve kterém jsem ho naučil jeho první tenisové údery, byla tak silná, že jeho členům pomohl před prodejem pozemku, kde provozují svůj oblíbený sport developerům. Tím tradiční východočeský klub prakticky zachránil. 

No a tím dalším počinem dnešního dne byla Velká pardubická. Ne, nefandil jsem nikomu. Vlastně fandil jsem všem koníkům. Aby přežili a ve zdraví se mohli vrátit do svých maštalí ke svým ošetřovatelům a majitelům. Prostě to potěšilo asi ze všeho nejvíce. Na závěr bylo jako pohlazení po duši vzájemné blahopřání obou vítězů navzájem sami sobě, což se stalo poprvé ve 134 leté historii.

---

Jiří Knížek

13. října 2024