Byl jednou jeden neomezený vládce. Ten si myslel, že když se jednoho dne dostal na hrad, který ovládl díky pohodlnosti šlechty z podhradí, může si dělat co chce. Měl jednu velkou výhodu. Ta byla v tom, že vládcové, kteří vládli na největších hradech v okolí, byli stejní nebo podobní výlupkové. A tak společně obírali své poddané a svého císaře, který se vždy spokojil se lživými řečičkami o tom, jak dobře bojují za své císařství a šíří jeho slávu. Jako důkaz do císařského paláce nanosili spoustu trofejí a zástav svých poražených nepřátel. A náš vládce Ovi přihodil sem tam nějakou tu mísu či pohár, který si uzurpoval jako svůj triumf. I když ho za něho vybojoval toulavý rytíř.

Starý císař byl nadmíru spokojený. A našeho Oviho vyzdvihoval do nebes. Ukazoval ho jako vzor mnoha pánům a vladařům. A Ovimu se to zalíbilo a nestyděl si říkat o další a další zlaťáky. Vždy vysvětloval kolik to stojí všechno peněz a jak jsou drahé zbraně a náboje do zbraní. Když si jednoho dne císař Oviho zavolal, řekl mu, že si myslí, že jeho armáda je stará a málo početná. Náš vychytralý hrdina hned přispěchal s pohádkou o tom, jak má mladé vojáky, kteří v brzké době zastanou ještě více, než staří bojovníci. A při té příležitosti vymámil na císaři další truhlu zlata.

V té době se to vše přestávalo líbit všem poddaným nejenom v Oviho království, ale i v královstvích vedlejších. Tam podobně vychytralí vládcové, kteří se nosili jako čápi, jednali stejným způsobem a rozkrádali dukátky, které patřily poddaným a jejich dětem. Náš Ovi měl ale jednu velkou výhodu. V jeho blízkosti se pohybovali stále stejní pohodlní šlechticové a konšelé, kterým vyhovovalo, že si jejich vládce dělá co chce. Hlavně že jim se zlaťáčky kutáleli. A oni si mohli ve stínu trůnu lebedit. Mezi těmito konšely, volenými z řad svých měšťanů byl i jistý Liman. Ten vždy se hrbil tak, aby jeho křivý hřbet byl vidět ze všech stran. Ale hlavně aby ho viděli všichni okolo trůnu a hlavně sám Ovi.

Když se poddaní začali domáhat svých práv a již si nechtěli nechat líbit ústrky a příkoří, náš milý Liman vždy přispěchal s výkřiky: „Ať žije velký Ovi! Ovi, jsi náš jediný vůdce!“ Nic nedbal úsudku lidu prostého a svůj hřbet ohýbal ještě více. Jednoho dne, když svůj hřbet měl zkroucený až si toho všiml i sám Ovi, konečně se dočkal pozornosti. Ač byl svým pánem nazván hlupákem, ale takovým, které je potřeba okolo sebe mýti, byl spokojen. Vysloužil si odměnu a Ovi jej vyslal do zeleného království na krátký výlet. Aby Liman mohl dále šířit lži o tom, jak to jeho vládce dělá dobře.

Ale znáte to. Každá pohádka končí. A většinou tak, že dobro zvítězilo nad zlem. I v naší pohádce zlý Ovi prohrál. A byl ze svého království vyhnán. Hnali ho všichni. Hnal ho i Liman, který všem tvrdil, že nechápe, jak ho mohl Ovi obelhávat. A jak mu vše věřil. Ale nyní má Liman zase hodně práce. Přeci jenom, věk nezastavíš. A když chceš ohýbat hřbet před novým pánem, musíš se více snažit a být ještě více na očích.

---

Jiří Knížek

6. září 2024