Všichni máme v paměti právě skončený podnik pro budoucí hvězdy tenisového profesionálního nebe pod názvem Nex Gen. O úspěch zabojoval i náš nadějný hráč Jakub Menšík. Tento podnik chce nechat vyniknout ještě mladé, ale mnoha dobrými výsledky ověnčené muže, kteří by mohli za pár let udávat tón tenisu po celém světě. A vedle toho se zkoušejí různé modifikace pravidel, aby si celosvětové vedení mohlo ověřit některé nápady v praxi na úrovni již kvalitní hry a to ještě pod dohledem televizních kamer. Protože právě televizní přenosy zajišťují finanční příjmy hráčům i pořadatelům a je třeba ověřit, jak na změny bude reagovat trh. 

Jednou z variant je nové počítání her. K zisku sady je potřeba získat pouze 4 gamy a za stavu 3:3 se hraje tie-break. Potom se ale hraje na 3 vítězné sety a v jednotlivých hrách se za stavu 40:40 nehraje na výhody, ale rovnou se uskuteční závěrečná výměna, jejíž vítěz bere bod. Nevím jak se to líbí tenisovým labužníkům, ale v našem klubu jsme již v roce 2001 hráli seriál turnajů neregistrovaných hráčů právě na sety do čtyř. A myslím si, že se to líbilo i účastníkům, protože jsme nakonec odehráli 8 ročníků v kategoriích muži, ženy, debl muži, debl ženy a také mixy. Po nárustu členské základny jsme ale začali upřednostňovat mládež a proto jsme tuto sérii opustili. V rámci našich interních turnajů od baby tenisu po dorostence hrajeme stejným způsobem dále. Je to dobrá varianta pro systém, kde každé dítě může odehrát více jak jeden zápas a zbytečně se nestresovat, zda po první porážce odjíždím domů s naštvaným tátou za volantem. 

Nechci si hrát na vizionáře, píše zapátrat v paměti a zkusit již jednou používané pravidlo (i když v jiném sportu) k oživení hry a nakonec i dovedností mladých tenistů. Jako pořadatel velkého množství turnajů pro zmíněnou skupinu vím, že největší peklo pro pořadatele je debl mladších žákyň a v mnoha případech i žáků, kdy je zisk i nepatrného množství bodů stavěn nad hodnotu rozvoje hry. A pak se vám stane, že debl dívek, který se hraje no-edd a ještě se super tie breakem a s použitím pravidla no-let trvá 160 minut. Ano přátelé, dvě hodiny a skoro tři čtvrtě! A jak takový zápas vypadá? Všichni aktéři a nebo aktérky stojí u základní čáry, někdy se nějaká odvážná duše vypraví k síti a pinká se a pinká a nikdo nehraje voleje, nikdo nenabíhá k síti, nikdo nečopuje. Prostě tragédie. A tak mě napadlo, zda nezačít používat pravidlo, které kdysi platilo u stolního tenisu, kdy obranná hra čínských udržovačů protahovala zápasy za únosnou míru. Proto bylo přijato pravidlo, že podávající hráč musí zakončit výměnu snad desátým nebo kolikátým úderem. Ale bylo to aplikováno v setu, který se protáhl například, a to nevím přesně, nad 12 minut. 

Prostě by ti dobří hráči začali „hrát“, aby se to nezačalo používat a v případě, že by se to stalo, rozhodla by kvalita, kterou by mladí tenisté museli prezentovat, ale hlavně se snažit rozvíjet. Já vím, že si řeknete, co to je za nesmysl? Ale zkuste si podobné pravidlo začlenit například do tréninků čtyřher. A uvidíte, že když podávající strana musí sedmý úder ve výměně hrát jako poslední, tak se hráči opravdu začnou snažit být aktivní u sítě, podávající hráč to nebude jenom udržovat, ale bude se snažit vytvořit dobrou pozici pro svého síťaře. Mě totiž nejvíce „baví“, když na turnaji slyším, jak se dvě maminy domlouvají na společném deblu svých ratolestí a v rámci kujení piklí padne věta: „Tak by jsme si mohli domluvit nějaký sparing, aby se holky sehrály na tu naši čtyřhru“. Jo a potom vám přijdou do areálu, seženou si dvě statistky proti sobě, postaví se na základní čáru a pak už to znáte…jo a když uslyším výkřik od základní čáry: „TY“, tak si většinou jdu dát jedno malý!

---

Jiří Knížek

22. prosince 2024