Jsou lidé, kterým se nezavděčíte nikdy. Jsou to přesně ty typy, kterým je moc vedro, když je teplé letní počasí, ale na dovolenou v srpnu jedou minimálně na Jadran. V zimě jim je zase velká zima, když mrzne, ale při první příležitosti razí na hory. A potom jsou lidé, kteří vás žádají o přihlášení do turnaje, i když vědí, že stav je naplněn. Ale když se nakonec dostanou do vlastního pavouka díky tomu, že se někteří hráči odhlásí, tak je to zase všechno moc dlouhé a unavující.  

V životě jsem měl tu možnost (a stále mám) porovnat specifikum hráčů a hlavně jejich rodičů z hlediska zapojení do sportovní aktivit v tom ohledu, zda se jedná o sport kolektivní či individuální. A musím říci, že to jsou dva úplně rozdílné světy. Když hrajete například lední hokej, tak víte, že máte nějaké tréninky a o víkendu zápas, na který buď nominováni jste anebo taky ne. A tak se snažíte ze sebe na trénincích vydat co nejvíce, aby tréňa už pochopil, že patříte do kádru. Ovšem pokud to je trenér, který to myslí dobře s výchovou hráčů a není to ten týpek, který si honí vlastní triko a od konce první třetiny to hraje na „sedm statečných“, jen aby se večer v klubové hospůdce mohl opět kasat, jak to těm žebrákům nandali. 

Na druhou stranu tu je sport individuální jako například tenis. A všichni víme, jak to chodí. Rodiče si v podstatě vše platí sami a tím také rozhodují o tom, kolikrát jejich ratolest půjde na trénink. Jsou samozřejmě kluby, které nabízejí základní standart sportovní přípravy, jehož obsah je odvislý od úrovně jednotlivých hráčů, kteří jsou motivováni k tomu, aby měli co nejlepší výsledky, aby mohli být v následující sezoně zařazeni do lukrativnější a finančně výhodnější skupiny. A už se to roztáčí. Rodiče zajišťují tréninky navíc s tvrzením, že my hrajeme maximálně 3x týdně. Ostatní ale vědí, že ale pouze v domácím prostředí a následující třeba čtyři tréninky na tajňačku odmrskají na druhém konci Prahy. A potom je samozřejmé, že se snaží své úsilí zhmotnit i v podobě získaných bodů a co nejlepšího postavení na žebříčku. A tady už končí legrace. Prostě jsem na prvním místě jenom já a nic mě nezajímá.

Takže když vidí, že se někde sešla dobrá konkurence, která může sestavit šestku nebo sedmičku kategorii, hned se žhaví telefony a domlouvá se dodatečné přijetí. Ale nedej bůh, aby se muselo čekat na uvolněný kurt. To je potom všechno na prdlačku a ještě ke všemu se denní program nevyvíjí podle představ budoucí hvězdy. To je potom remcání, že by hráli i pozdě večer, i když víte, že před půl rokem naopak měli problém nastoupit v devatenáct hodin a argumentovalo se pozdním příjezdem domů. No prostě peklo, které vzniká, když některý jedincům dáte možnost si řídit svůj program a oni nechápou, že tenisový turnaj není vypsaný pouze pro ně.  

Samozřejmě, že v kolektivním sportu je zase problém v tom, že si spousta rodičů myslí, že ten nejlepší bruslař je právě jejich kluk. A když si trenér dovolí vyjádřit vlastní názor, který se neshoduje s tím jejich, je hned oheň na střeše a dusno kolem celého týmu. Takže všude je něco.

A potom si večer sednete, prohlížíte si korespondenci, fotografie a narazíte na akci, kterou jste měli tu čest spolupořádat a byla určena opuštěným dětem z dětského domova. A najednou se vám vybaví scéna, kdy se malé čtyřleté holčičky ptáte, zda si dá k obědu jedno jídlo nebo druhé a nebo třetí z poskytnuté nabídky. A ona vám s úplnou přirozeností odpoví. „Strejdo, já nevím, každý jídlo je dobrý!“ Tak to jenom pro ty remcaly, kteří nevědí, na co by si stěžovali, když vše nejde podle jejich plánů…

---

Jiří Knížek

23. prosince 2024