Ten náš kluk má v palici snad místo mozku tenisák. Také jste někdy slyšeli podobnou větu ve stylu, že někdo je „sportovní jednosměrka“ s dovětkem, že ho nic jiného nezajímá? A nemusí to být zrovna tenisový míček, ale třeba fotbalová meruna nebo černá guma, to je zase pro změnu o hokejistech. Je sice pravda, že já osobně se kolem sportu motám celý život a toto prostředí dokonce vytyčilo mantinely mého profesního života, ale na druhou stranu se nebojím zabrousit i do kultury. Dá se říci, že nejsem sice žádný odborník, ale filmy, hudba a dokonce četba nejenom literární klasiky mi cosi říkají.  

I z tohoto důvodu jsem si po nervy drásajícím vystoupení mých Sešívaných proti Baníku musel nějakým způsobem srovnat tep a tlak, a proto jsem si na ČT 1 zvolil jako hlavní program na dnešní večer přímý přenos z předávání Cen Thálie. A jak tento ceremoniál běžel, najednou mě při předávání ceny za ženské celoživotní mistrovství v oblasti opery naskočila jedna důležitá věc. A to z toho důvodu, že si pro nádhernou skleněnou plastiku ze sklářské huti Ajeto přišla o berlích Natálie Romanová, která naposledy stála na jevišti před dlouhými 15 lety a po její děkovné řeči ji aplaudovalo celé Národní divadlo ve stoje. Nejenom za její výkony, které předváděla po dobu své aktivní činnosti, ale také pro její stálé pozitivní vnímání života.

Ta věc, která mi naskočila je to, že zhruba v polovině listopadu se pořadové číslo mých příspěvků zarovná na 500. Ale ani jednou jsem se nezmínil o lidech, ke kterým pociťují nezměrný respekt a vážím si jejich chuti do života. Jedná se o všechny hendikepované sportovce ve všech oblastech sportovních disciplín a bez ohledu na rozsah jejich postižení. Sám mám dva kamarády ze svého mládí, kteří neměli to štěstí, aby mohli celý svůj život prožít bez omezení, tak jak ho prožíváme my ostatní, kteří si mnohdy ani neuvědomujeme, co je to za poklad, být zdravý. Vždy jsem obdivoval, jak se Tomáš vrhl do sledge hokeje, kde to dotáhl až do repre, když předtím dokázal po rukou zdolat nejvyšší horu Česka, Sněžku. Stejný zápal jsem u něho viděl, když se věnoval i tenisu na vozíku, prý z důvodu, aby nedělal jenom jeden sport! 

Přesně to obdivuji u všech. Reprezentantů, paralympijských medailistů, mistrů světa, ale i u těch, kteří se rozhodli prožít svůj život naplno, i když s určitým omezením, ale tak, aby si mohli říci, že svůj čas využili tak, aby si sebe mohli vážit. Já osobně si jich vážím stejně, jako těch největších sportovních hvězd, a mají můj ohromný a neskutečný obdiv!

---

Jiří Knížek

1. listopadu 2025