Velice často se setkávám s případy, kdy hráči v rámci tréninku hrají sparing a když se zeptám, kdo vyhrál, dostávám odpověď, že to nedohráli. Několikrát jsem dokonce zažil situaci, kdy k nám na Lob přijeli playeři z jiného klubu, a i když jsem jim vyčlenil 90 minut, tak to balili třeba i čtvrthodinku před koncem se slovy, že si dali dva breaky a to jim prý stačí.

Podle mě to je velká chyba jak trenérů, tak ale také rodičů. Že nedohlíží na průběh tréninkových jednotek nebo neodřídí sparingové hodiny tak, aby to mělo hlavu a patu. Hodně často se stává, že trenér odtrénuje a řekne hráčům, ať si dají nějaké gamy a klidně i odejde. Nebo naopak rodiče dovezou své dítko na sparing, sednou si do klubovny a jsou překvapeni, že celá odpolední anabáze končí mnoho minut před koncem. A všichni společně si ani neuvědomují, jak svému svěřenci nebo potomkovi škodí. Ono totiž hrát údery od základní čáry s tím, že to je ten sparing a nakonec si hráči nevyzkouší ani pořádně vlastní gamy až do setové koncovky je velká chyba. Potom taková partička kolikrát přijede na turnaj a rodinná naděje vyfičí už v 1. kole se slovy, že to fakt nešlo. A maminka potom v klubovně přemýšlí nad tím, jak je to možné? Vždyť mu to ve čtvrtek tak letělo?!

A to je právě ten rozdíl. Nebát se hrát na body a naplno bez obav, že třeba i ve sparingu prohraji. O to je to potom výživnější. Když si hráč uvědomí, že není rozhodující, co se oněm v klubovně nebo v šatnách říká, že prohrál sparing s nějakým loupákem. No a co? Naopak se snaží používat to, co se učí v tréninku a nebojí se právě té porážky. Potom totiž může překročit svůj stín a začít vyhrávat ve starším věku s těmi, kteří vás „nebrali“.

Platí to i obráceně. Všimněte si, kolikrát se stává i na profesionální úrovni, že outsider v koncovce setu má breakbally proti nějaké hvězdě nebo velkému favoritovi. Ale nevyužije je a právě potom se ve velkém procentu stává, že neuhraje svůj servis a je po nadějích. Na to právě ti zkušení čekají. Až jejich soupeř znejistí a začne i zmatkovat. Potom vystupňují své tempo a je po zápase.  Právě hraním koncovek o něco, aby vznikla zodpovědnost za výsledek. To je to, co vás posune. Hráč se to musí učit od malička, ale ne tak, že to tam jenom upinká, ale opravdovým herním projevem, o kterém má trenér představu. Tedy myslím rozumného kouče, ne takového, kterého zajímají jenom body.

Právě ta hlava rozhoduje o výsledcích, které určí váš sportovní osud. Třeba ve včerejším utkání Terezy Valentové, která měla ve druhém setu Rybakinu doslova na talíři. Za stavu 5:2 měla dva míče do setu při servisu Kazašky. Nedala to, a bylo vidět, jak se poměr sil na dvorci najednou změnil. Tereza sice zabojovala a dokonce ještě v tie-breaku měla dva setbally, ale nevyužila je, a soupeřka hned první mečbol proměnila.

Terce osobně věřím a je vidět, že na to má. Kdo nezažil takovou situaci nikdy v životě, tak ten si neumí představit, co to je za nápor pro osmnáctiletou slečnu.  A protože ji sleduji od malička, vím, kam její vývoj směřuje. Včera to pro ní byla velká škola, z které si vezme ponaučení a získá sebevědomí a klid do budoucích bitev. Zvlášť, když Rybakina mladou Sparťanku v pozápasovém rozhovoru ocenila a vyjádřila se o její hře velice pochvalně.

---

Jiří Knížek

28. srpna 2025