Tak se nám ta nová zimní tenisová sezona pomalu rozjela. Myslím tím tréninkový proces, který zahrnuje jak technicko – taktickou přípravu, tak samozřejmě i tu fyzickou. Nedávno jsem se zamýšlel nad tím, že dříve bývalo zvykem na celý desátý měsíc odložit tenisové rakety a opravdu na sobě makat po kondiční a regenerační stránce. Ale časy se mění a co bylo není, říkávala moje babička. A tak je to na rozhodnutí těch, kteří jsou zodpovědní za fyzický a sportovní vývoj dítěte, aby si samy zpytovali svědomí, až jim čas ukáže, že přírodní zákony nejde obalamutit. Když pominu, že ten desátý měsíc, tedy říjen, pomalu končí, tak je vidět, že se rozvrhy v halách pomalu stabilizují a začíná to pravé tréninkové peklo.

Možná jste někdo z vás četl můj už vousatý příspěvek „Tak jedem forhend…“,  kde jsem se zamýšlel nad (ne)inovativními postupy trenérů, kteří třeba za celý rok svého svěřence neviděli hrát více jak pět turnajů nebo mistráků. Podle mě se to moc za celý minulý rok nezměnilo a tím pádem přicházejí zkrátka jak hráči, které často ubíjí monotónní náplň tréninkové jednotky, ale také sami trenéři, kteří nemají žádné podněty k obsahu vlastního tréninku. No a jak ta sezona pomalu začíná nabírat na obrátkách, tak se i má slova potvrzují.

Co je ale také zvláštní, tak velice často sleduji nešvar v rámci sparingů, zvlášť těch, u kterých jsou přítomni kouči hráčů. Velice často se totiž dlouhou dobu všichni „rozehrávají“ a na konec jim na závěrečný setík zbyde třeba pouhých 15 minut. Což všichni víte, že je velice málo. Začne se hrát gem, dva, tři a najednou se zjistí, že máme poslední tři minuty, tak se nedohraje ani poslední hra. A zde je kámen úrazu. Hráči, ale hlavně hráčky nejsou vystavovány psychickému tlaku na výsledek soupeření. Zde musím ještě předeslat, že výsledek za každou cenu není smyslem sparingu, ale takový výsledek, který odpovídá předvádění hry, kterou trenér se mnou nacvičuje a určitě by byl rád, aby ji hráč předváděl ve hře samotné. 

Potom nám vznikají takové anomálie, kdy hráč možná hraje pěkný tenis od základní čáry, ale má problém, když mu zkušenější matador nahodí míč, který musí ukončit z nestandartní jednoduché pozice. A zvlášť ve vypjaté fázi utkání. Potom se to nepovede podruhé a potřetí a už to jede. Podle mě by se měly hrát sparingy do rozhodujícího výsledku a je na trenérovi, aby stanovil podmínky, které aspoň navozují průběh setu. Samostatné hraní tie-breaku si myslím je trošku zavádějícím ukazatelem výkonnosti, ale zase je to lepší než nic. Já mám ze svého mládí a dřívějšího působení v kolektivních sportech úplně odlišnou zkušenost. Tam se hraje na závěr vždy o něco. Třeba o pivko, u mládeže o limonádu nebo aspoň o úklid šatny. Ale hraje se. A můžu vám říci, že to jsou kolikrát tvrdší souboje než v samotných mistrácích, protože nikdo nechce prohrát, když bojuje o své místo na slunci v podobě nominace k zápasu. 

A to je ten další aspekt. Mladí tenisté prostě jedou na turnaj bez jakéhokoliv omezení. A je to správně. Ale nejsou dostatečně připraveni na zodpovědnost za svůj výsledek. Nemyslím tím přímo výhru nebo prohru, ale výkon, který předvádějí a který kolikrát jejich trenér ani nevidí za celé dlouhé měsíce. A jak jsem napsal na začátku o technicko – taktické přípravě a fyzické kondici, tak musím ještě doplnit, že právě hraní na body do konce je součástí psychické přípravy. A ta, jak pravidelně sami na turnajích vidíte, často, ale velice často neodpovídá úrovni objemu tréninků a vytouženým cílům.

---

Jiří Knížek

24. října 2025