Velká očekávání

Je krásné vidět úspěchy našich tenistů. Zvlášť tenistek na mezinárodní scéně, tím spíše když jsme v očekávání „něčeho velkého“ v rámci OH v Paříži. K sepsání dnešního příspěvku mě však navedla jedna situace z nedávné minulosti, kdy jsem se pohyboval po Štvanici a zaslechl rozhovor dvou čtyřicátníků. Oba v doprovodu svých ratolestí mudrovali, zda ten člověk, který je právě minul, byl Jiří Hřebec.

Hned mi naskočila vzpomínka na scénku z našeho klubu, kdy jsme pořádali turnaj mladšího žactva. Po klubovně se pohybovaly dvě dívenky, účastnice turnaje. Prohlížely si historické dřevěné rakety a pasparty s odkazem na minulost nejenom českého tenisu. Na jednom z obrázků v klubu jsem s wimbledonským vítězem panem Janem Kodešem, který mi podepisuje jednu ze „svých“ raket. Při spatření mé osoby na fotce se jedna z dívek obrátila na obsluhu baru s dotazem. „Pan rozhodčí vyhrál Wimbledon?“  Samozřejmě, že dostala odpověď že „NE“.  „Ale ten druhý pán vedle, ten ANO“. A dívka na to: „Tak toho neznám!“

Kde se stala chyba?

Tenkrát, ještě dlouho před vypuknutím kauzy Kaderka, jsme se tomu všichni přítomní zasmáli a pobavilo nás to. Když jsem si na tuto scénku potom několikrát vzpomněl, vždy mi přišla na mysl myšlenka, jak je to možné? Že takovou ikonu světového tenisu neznají děti, které hrají tenis? Vždyť to je základ našeho sebevědomí, všech kteří se pohybujeme po kurtech doma i v zahraničí! Kde je ta chyba v propagaci našeho sportu, že je mládež je neznalá takovýchto faktů. Kolikrát jsem si odpověděl, že to je asi tím, že na svazu opravdu sedí garnitura lidí, která si myslí, že historie českého tenisu začíná jejich příchodem na Štvanici. A tak tyto osobnosti znají jen lidé, kteří se s nimi osobně setkávají v tenisových areálech.

Teď, když začíná nové období v dějinách našeho bílého sportu, má zvolené vedení svazu tu nejlepší šanci všechno napravit. Změnit přístup v jednání směrem k našim legendám. A to nemyslím pouze těmto dvěma pánům z našeho minipříběhu. Myslím všem, kteří něco ve světe dokázali. Proto nebudu nikoho jmenovat, protože bych na někoho mohl zapomenout. A to by mě opravdu mrzelo.

________________________________________________________________________________________________________________

Jiří Knížek