Včera jsem měl na starosti svá pardubická vnoučata a přiznám se, že když jsem je večer předal rodičům, ihned jsem své ženě oznámil, že dnes, tedy v neděli, ať se mnou vůbec nepočítá s nějakou aktivitou. Že jediné co budu dělat, je, že budu do deseti v posteli, potom zajedem na oběd a pak si dám nedělní sportovní odpoledne. Formule 1, fotbal a US Open. A protože mám doma chápavou ženskou, dodržela mnou navržený harmonogram s tím, že jsme ještě navíc sjeli na výbornou zmrzlinu do Klíčan.

A potom to vypuklo. Ovladač na telku jsem již nepustil z ruky a po dramatickém závodě v holandském Zandvoortu to přepínám na českou fotbalovou  ligu, abych vyplnil čas čekání na tenis z Ameriky. Samozřejmě, že jsem zvědavý na výkony všech našich zástupců v osmifinále singlů, a tak sleduji bitvu Jirky Lehečky proti 37 letému Mannarinovi, který se v prvním setu tvrdě vzpouzel, a když prohrál 6:7 v tie-breaku, ve kterém vedl již 4:1, tak jsem si myslel, že to Frantík již zabalí a odejde hlavně fyzicky. A druhý set, tedy spíše jeho průběh, mi dávaly za pravdu a tak jsem začal sledovat fotbal. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se k tenisu vrátil na konci třetího. 0:5 z pohledu rodáka z Mladé Boleslavi.  Tak jsem již raději nepřepínal a držel palce napřímo. A když ve čtvrtém setu Jirka otočil z 0:2 na 5:2, tak jsem to přehodil na jiný kanál z US Open, protože jsem věřil, že teď už je fakt rozhodnuto.

Nakonec to tedy dopadlo a já se mohl zaměřit na centrální dvorec, kde bojovali Alcaraz s dalším Francouzem Rinderknechem a jejich zápas na programu Eurosportu komentoval Richard Vokůrka. Věřte mi, že jsem se nestačil divit, co jsem se všechno nedozvěděl. On totiž první set skončil 7:6 pro španělskou hvězdu, ale jeho soupeř se držel hlavně díky vynikajícímu servisu. Najednou z telky slyším názory na způsob provádění servisu. Prý to je podle staré školy. Komentátor se negativně začal vyjadřovat o jeho postavení před zahájením podání a způsobu nadhozu, který ho prý velice limituje!  V tu chvíli jsem si hned vzpoměl na všechny ty „fotbalové a hokejové“ trenéry, kteří vždy vědí, co udělal kouč poraženého týmu špatně. Představte si, že jsem si vzpomněl i na metodiku výuky tenisu za komančů, kdy jakákoliv odchylka od oficiálního názoru metodiků ČTS byla chyba.

A když se hráč chtěl prosadit, musel vždy splňovat kritéria provedení úderů. Dokonce si vzpomínám, jak se na studium trenéra 2. třídy dělaly talentové zkoušky. Pokud měl člověk i jiný názor, tak neprošel. Ještě, že koncem 80. a začátkem 90. let minulého století se začaly hýbat ledy a tak při studiu trenérství na FTVS UK v Praze bylo možné s přednášejícími i diskutovat a upozorňovat je na trošku jiné trendy.

Představte si, že by se takový Danilii Medveděv narodil v ČSSR. Tak bychom o takovém pleyerovi snad nikdy ani neslyšeli. A Rinderknech? Podle mě je to otázka jeho trenérů a vůbec členů jeho týmu. I John McEnroe musel změnit postavení při servisu kvůli bolesti zad. To je stejné, jako kdyby Franta u piva kritizoval Trpišáka, proč nepostavil třeba Zimu. Ví, co bylo v šatně? Co je v jeho rodině? Jak je to se zdravím a nebo formou na posledních trénincích? Ví prdlačky, stejně jako to, co francouzskému dlouhánovi vyhovuje. Zřejmě to nebude špatné řešení. Źvlášť, když jsou výsledky v rámci spolupráce se jeho týmem. Já osobně jsem ho mohl sledovat v letošním Wimbledonu, kde vyřadil jednoho z favoritů Zvereva. Věřte mi, že takový výkon na servisu se nevidí každý týden!

 Někdy před pár lety jsem viděl záznam z turnaje ATP, kde spolukomentátorem byl již zmiňovaný John McEnroe. Já osobně jsem ho jako soupeře B. Borga nenáviděl. Ale postupem času jsem se ho naučil milovat. Hlavně poté, co jsem začal chápat jeho komplexní názory na tenis, zvláště když se nebál i v přímém přenosu své kolegyni říci, že tenisu vůbec nerozumí a měla by se začít živit něčím jiným. Nevím, jak by Richard Vokurka obstál, ale myslím si, že by to pro něho nebyla příjemná srážka s realitou.

---

Jiří Knížek

31. srpna 2025