Hráčská asociace tenisových profesionálů PTPA založená Novakem Djokovičem a Kanaďanem s českými kořeny Vaškem Pospíšilem žaluje u federálního soudu v New Yorku ATP, WTA, ITF a antidopingovou agenturu ITIA za to, že hráči jsou nuceni hrát v horku, brzo ráno a že jim míčky ničí zdraví. A také kvůli vyššímu procentu ze zisku pro hráče.  A to vše na základě zjištění, že žalované organizace vytvořily kartel.

Jistě si každý řekne, proč to vlastně tedy hrají, když jim na tom nakonec vše vadí? Myslím si, že toto je i správně položená otázka. Proč se tedy mladí lidé z vlastního rozhodnutí či z pobídky rodičů nebo prarodičů snaží vyšplhat co nejvýše po tenisové pyramidě? Stát se profesionálem ve sportu, o kterém je známo, že jsou sice velice dobře ohodnoceni top hráči? Ale nejste-li mezi 100 nejlepšími na světě, tak to je hodně nervů, honění se po planetě Zemi (doufám, že mí čtenáři nejsou zastánci plochozemců a nebudou mě tady hejtovat s nesmysly) a v podstatě jakési přežívání oproti tisícovkám fotbalistů, hokejistů a hráčů jiných kolektivních sportů, kteří podepíší časově omezenou smlouvu a mají vše zabezpečené.

Od zajištění prvotního bydlení přes tréninky, vybavení cestování k zápasům, rehabilitaci se zdravotní péčí až po stravovaní na kempech a výjezdech k zápasům. Jedna maminka velice dobrého juniora mi jednou dokonce řekla, že kdyby tolik úsilí, co věnují tenisu, obětovali škole, tak si je prý stoprocentně jistá, že její syn vystuduje jakoukoliv prestižní školu. A že bude zabezpečený po celý život a nebude to pouze čekání na zázrak, který může skončit již třeba v 25 letech. Nebo také ve 35 letech. 

 Všimněte si jednoho.  PTPA žaluje organizace. Kluby kolektivních sportů jsou také organizace, které se dokonce ještě sdružují do klubových asociací a jsou jakousi protiváhou k organizacím nebo uniím, které jejich soutěže organizují a chtějí-li dosáhnout nějakých výhod a výsledků, musejí být silné a v určitém pohledu i jednotné. A proto je zapotřebí, aby hráčská asociace zastupovala co největší počet hráčů, kteří jsou jako kolektiv schopni něco prosadit. Podle mě by na prvním místě měla být řešena výše financí tak, aby se zvýšil počet hráčů, kteří se pohybují po okruzích a nežijí jak se říká z ruky do huby. Potom ale si hráči nemohou stěžovat na začátky ranních zápasů nebo míče. Protože když se do hráčů nasype více peněz, bude to představovat ještě větší příliv těch „odvážných“, kteří se chtějí prosadit.  A všichni vědí, že i dnes je velice těžké se dostat do hlavních soutěží i přes ty nízké prize money.  K tomu bude ale zapotřebí mnohem větší jednoty mezi hráči a hlavně podpora ze strany těch nahoře. Hráčů, kteří se zabydleli v nejvyšších patrech žebříčků a dnes se díky jejich image prodávají televizní práva a reklamy, které vlastně vše financují.

A ač nejsem, Bůh ví, jakýmkoliv obdivovatelem srbského démona, musím před jeho snahou smeknout. Člověk, který se dokázal prosadit díky své píli a houževnatosti spojené s nesmírnou pracovitostí a zapálením pro tenis, by mohl ze své dnešní pozice klidně nad úsilím „začátečníků“ pouze mávnout rukou. Ale neudělá to, protože mu jde o celé tenisové hnutí a můžete mít na Novaka jakýkoliv názor, třeba ohledně covidu 19. Ale toto je plus, které šlechtí. Vzpomeňte si na polovinu 70. let minulého století, kdy náš Jan Kodeš patřil k těm nejlepším, ale oproti dnešku vydělával almužnu.

Nebýt jednoty tehdejších profíků, tak jsme také mohli mít tenis jako okrajovou zábavu pro horních deset tisíc.  Proto bych si přál, aby co největší množina těch nejvlivnějších tenistů byla jednotná a vydobyla si mnohem lepší finanční podmínky pro celou tenisovou komunitu s pevně stanovenými podmínkami. Potom ale ať si už nikdo z nich nestěžuje, že mu nevyhovuje to či ono. Tak potom, ať to fakt nehraje!

---

Jiří Knížek

21. května 2025