Tak to byl dnes krásný den. Málokterá podzimní neděle má takové kouzlo jako ta právě uplynulá. Vyšlo nám krásné slunečné počasí s teplotou nad 17 stupňů a k tomu stále rostou houby. Samozřejmě že jsem neodolal a vyrazil jsem do lesů v okolí Prahy. Jako správný houbař vám nebudu prozrazovat, kde to moje místo je, ale je pravdou, že s bohatým úlovkem a plicemi plnými čerstvého vzduchu jsem se zastavil na pozdním obědě v jednom nejmenovaném tenisové klubu.

Chvíli forhend, chvíli bekhend a pak čekání na zázrak

A jak mě ovlivňuje moje profesionální deformace, je jasné že jsem neustále koukal ven z okna na tenisový dvorec. Ale to co jsem tam viděl mi tak troku zkazilo ten nádherný pocit z prosluněného dne. Na dvorci probíhal individuální trénink sotva šestileté dívenky za přísného dozoru obou rodičů, kteří během pokusů o úder svého potomka pobíhali po place s rourou na sběr míčků a snažili se zřejmě co nejefektivněji využít čas, který své trenérce zřejmě draze zaplatili. Smutné na celé věci bylo to, že holčička postávala stále na jednom místě vytočená bokem. Tu zprava, tu zleva. Však to znáte. Chvíli forhend, chvíli bekhend a ta tréninková jednotka mi hodně připomínala čekání na zázrak. Prostě úspěšnost zásahů míče byla tak osmi procentní, a to si myslím, že jsem ještě hodně shovívavý.

Když máte pocit zamrznutého úsměvu

Mě osobně bylo v restauraci pěkně teplo a i venku určitě žádná zima nepanovala, ale těch 60 minut prostátých malou tenistkou na antukovém kurtě ve mě vyvolalo pocit zamrznutého úsměvu. Zvláště mě pobavilo zakončení celého tréninku, když oba rodiče poplácávali svou ratolest nejen po zádech a hrozně moc děkovali paní trenérce s patřičným předáním finanční odměny za vykonanou práci.

Osobnost dotyčné lektorky tenisu neznám a ani neznám výši její hodinové sazby, ale vzhledem k tomu, že po svém výkonu nasedla do automobilu vyšší luxusní třídy,  který nebyl o mnoho levnější, než vůz rodiny trénované dívky, domnívám se, že to hodinovka pod 500 nebude. 

Jen tak mě napadá, podle čeho si vlastně rodiče trenéry svých dětí vybírají. Je to z osobní známosti, na doporučení, podle inzerátu nebo na základě pravidla, že nejlepší věci jsou ty nejdražší? A co reference? Osobní prostudování informací o trenérovi, koho to naučil, jak to učí, zhlédnutí nějakých tréninkových jednotek? Prostě nevím. Ale vzhledem k tomu, že už jsem něco při výchově mladých tenistů zažil, tak vím, že tudy určitě cesta nevede.

---

Jiří Knížek

20. října 2024