A co se děje u vás, když zazní „mě to nebaví“?
Areál našeho tenisového klubu vznikl oddělením z víceúčelového sportoviště, které bylo postaveno na přelomu 70. a 80. let minulého století. Tedy v době budování rozvinuté socialistické společnosti. A tak jak to s rudými bratry dopadlo, tak se také pomalu rozpadal i jmenovaný objekt, o který nikdo ještě na počátku nového milénia neměl zájem. Jako pozůstatek dob minulých nám ale zůstalo sousedství se sportovišti kolektivních míčových sportů. S kopanou, volejbalem a basketbalem. V podstatě to není nic špatného. Pouze v době mistráků a letních turnajů je slyšet hlasitá podpora diváků jedné či druhé strany. Občas ji přehluší důrazné pokyny trenérů směrem ke svým svěřencům. U kategorií dorostu a dospělých je možné sem tam zaslechnout slova hrubší až sprostá, která většinou míří k vlastní osobě sdělovatele, minimálně ke spoluhráči za zmařenou situaci.
Co je ale zajímavé, nikdy a to musím zdůraznit, NIKDY jsem od hráčů kolektivních her neslyšel výraz: „mě to nebaví!“ Již podle předváděných reakcí koučů je mi jasné, že kdyby něco takového kdokoliv z hráčů vypustil do éteru, hned by následovala rychlá reakce. Podle mě neskončila pouze rychlým střídáním otráveného jedince. V kabině by zřejmě následovala scénka „Fergusonův fén“. A to si myslím, že to je ten nižší stupeň ohodnocení „nešťastného“ jedince. A všichni, kdo objíždíte tenisové turnaje se svými potomky či svěřenci mi určitě dáte za pravdu. Že na tenisových kurtech jsou tyto výrazy k slyšení velice často.
…a pak to zazní
Je zajímavé, že když dítě hraje fotbal, hokej či jiný kolektivní sport, tak rodič může svoji ratolest odevzdat na „seřadišti“ do péče trenérů a jet se věnovat svým věcem. U nás tenistů to je jinak. A většinou rodiče se svými dětmi jezdí a mnohokrát s nimi stráví celou sobotu. Kolikrát i do nočních hodin. Dokonce je někdy nutné se na místo činu vrátit ještě v neděli, ne-li i v pondělí. Takže ohromná oběť. Časová, finanční a nemůžu to nazvat jinak i často morální. A to v případě, když takový tatík či mamka pozorují konání pokračovatele rodu pěkně z povzdálí (do této doby to je ok), ale z různých příčin se třeba přestane dařit či se set nevyvíjí podle plánu. A najednou se to ozve. Mě to fakt nebaví. No jo, ale rodič dělá jako že to neslyší. Ti smělejší utrousí směrem k sousedovi něco o nevybouřeném mládí (abych byl slušný).
Tak tebe to nebaví?
Trénoval jsem mnoho svěřenců a objezdil s nimi stovky turnajů. A věřte, že tuto větu jsem od nich slyšel pouze jednou. Ti ostatní pouze věděli, jak to dopadlo. Kam si pro „miláčka“ musela maminka dojet (cca. 120 km tam a zase zpět). A hlavně jak to s hrdinou doma vyřídili. To, že jsem mu zápas skrečoval byl slabý odvar toho, co musel v následujícím období absolvovat, aby si mohl zase pinknout.
Jiří Knížek
21. září 2024
